Barbora Walter: Nejlepší prevencí je porozumění

Článek v audio verzi Getting your Trinity Audio player ready...

Konopnou scénu tvoří nejen známé osobnosti s mediálním dosahem, ale také nenápadné osobnosti s dlouhou historií záslužných počinů v oblasti výzkumu i péče. Jednou z nich je Bára Walter, kdysi redaktorka a psychedelická výzkumnice, dnes organizátorka odborných konopných kurzů a lektorka jógy, která učí třeba i konopné pacienty, jak se zklidnit a prohloubit vnímání sebe sama.

Kdy a proč jsi začala „pracovat s konopím“ v magazínu Legalizace?

Bylo to v roce 2013, v době, kdy jsem se při studiu antropologie zabývala změněnými stavy vědomí v rámci přechodových rituálů. Už tehdy mě zajímalo, jak mohou tyto stavy přispívat k vnitřním změnám nebo k uzdravování a jak odlišně je vnímají různé kultury. K tomu jsem hodně cestovala a živila se marketingem na sociálních sítích. Na to konto mě oslovil spoluvydavatel magazínu Legalizace, jestli bych pomohla rozvíjet online média časopisu.

Změna v prožívání může člověku pomoci onemocnění a jeho důsledky lépe zvládat – často už tím, že mu zprostředkuje na danou situaci nový pohled.

Problematika mi byla sympatická, tak jsem souhlasila, ale nečekala jsem, že konopná kultura bude tak hluboká a mnohovrstevnatá. A že přesahuje rovinu běžných stereotypů, které ke konopí patří. Postupně jsem se víc a víc setkávala s příběhy lidí, kteří se rozhodli užívat konopí jako součást svojí léčby, často ve chvíli, kdy konvenční možnosti selhávaly. A vnímala jsem, že se řada z nich kvůli konopí potýká s nějakou složitou situací. Ať už s právní nejistotou, nebo chybějící odbornou podporou.

Co přesně myslíš právní nejistotou?

Strach z trestního postihu a potenciální stigmatizace ze strany okolí – někdy i strach z udání –, ale i třeba odsouzení ze strany zdravotníků. Přitom jsem vnímala, že konopí těm lidem přináší velkou úlevu, nejenom na fyzické, ale i na psychické úrovni. Zároveň se pohybují v šedé zóně nebo zcela mimo zákon, dodnes spousta z nich netuší, na co mají vlastně nárok, co je bezpečné a kde najít pomoc. Co mě překvapilo a znepokojilo zároveň, byla i jejich zranitelnost vůči tlaku komerčního trhu. Některé velké firmy v konopném byznysu využívají pacienty a jejich příběhy jako určitý nástroj marketingu, bez skutečné péče o jejich situaci, bez etického rámce. Celá tato komplexní a velmi křehká realita pacientů pro mě byla hlavní motivací, proč jsem se připojila i k občanskému sdružení Legalizace.cz, které bylo s magazínem úzce propojeno.

Zapadlo to nějak i do tvé akademické cesty?

Ano, postupně jsem začala objevovat téma výzkumného potenciálu změněného stavu vědomí v rámci léčení a uzdravování s konopím. Upravila jsem kvůli tomu i směr svého magisterského výzkumu a začala se věnovat problematice samoléčby konopím v České republice.

Popiš to prosím našim čtenářům.

Ve své diplomové práci jsem se zaměřila především na to, jak nemocní lidé s konopím zacházejí ve svém běžném životě – mimo jakýkoli oficiální systém, bez podpory lékaře a v nejisté legální situaci, v obavě před možným postihem. Výzkum mi ukázal na důležité otázky, které považuji za aktuální dodnes. Výstupy v podstatě naznačovaly to, co víme z výzkumů v jiných oblastech. Že lidé se k samoléčbě uchylují hlavně ve chvíli, kdy jim oficiální zdravotnický systém není schopen nebo možná někdy ani ochoten nabídnout pomoc, která by jim přišla smysluplná.

Dalším zásadním zjištěním z mého pohledu bylo, že důležitou roli hraje i ten psychoaktivní potenciál. Že změna v prožívání, která po konopí s vyšším obsahem THC nastává, může člověku pomoci onemocnění a jeho důsledky lépe zvládat – často už tím, že mu zprostředkuje na danou situaci nový pohled. V podstatě jde o to samé, co dnes potvrzují i psychedelické studie a psychedeliky asistovaná terapie: terapeutický efekt není jenom otázka chemie, ale jde i o změnu vědomí, o rituál, o podporu, o změnu vztahu k sobě.

To jsou zrovna věci, které ale 99 procent předepisujících lékařů s pacienty vůbec neřeší.

Je tam obrovská absence. Přesně to jsem si říkala, když u nás bylo zlegalizováno léčebné konopí: Jak se ti pacienti naučí s konopím zacházet? Z této nezodpovězené otázky začala postupně vznikat myšlenka vzdělávání, kterou se nám loni podařilo přetavit do praxe v podobě akreditovaného kurzu konopné asistence.

Hlásí se do něj i lékaři?

Osobně jsem byla vždycky přesvědčená, že tou osobou, který poskytuje podporu a pomoc, nemusí být nutně pouze lékař, který ve své běžné praxi navíc nemá na osobní provázení pacienta prostor. Myslím si, že člověk z pomáhající profese, třeba sociální pracovník, ale klidně i někdo blízký z rodiny, dokáže poskytnout dostatečnou oporu, pokud bude mít základní vědomosti. A těmi nemyslím jen mechanismus účinku konopí v léčbě, což je doménou lékařů – ale například také to, jak být provázenému bezpečnou oporou, aniž bychom do jeho prožitků zbytečně zasahovali, jak mu pomoci dobře projít náročné momenty i to, jak pracovat v takové situaci se svými vlastními emocemi. 

Máš to podložené výzkumem? 

Někdy kolem roku 2016 jsem se začala více zabývat výzkumy v oblasti psychedelické terapie a jejího využití v péči o duševní zdraví. Zaujalo mě, že ačkoli sdílejí v mnoha rysech podobný prvek – změněný stav vědomí –, u léčby konopím se o této zkušenosti často nemluví nebo je na ni nahlíženo jako na vedlejší účinek.

Konopí je v praxi využíváno mnohem častěji k terapeutickým účelům – ať už jde o chronickou bolest, úzkost, nespavost, nebo potřebu emoční úlevy.

V rámci psychedelické terapie je to ale klíčový moment, se kterým se záměrně a citlivě pracuje. Existuje k tomu propracovaná metodologie a terapeutické rámce, a ty v kombinaci s odborným vedením přinášejí velmi zajímavé výsledky, zejména v oblasti depresí, úzkostí nebo posttraumatických potíží. 

Pokud vím, jsi také spoluautorkou ještě jednoho velmi zajímavého konopného výzkumu.

To byla práce nazvaná Národní psychedelický výzkum, který jsme realizovali s týmem v Národním ústavu duševního zdraví. Šlo o tříletý projekt v letech 2019 až 2021, v němž jsme zkoumali, jak lidé v České republice užívají látky, které mají psychedelický potenciál. Věnovali jsme se tedy nejen klasickým psychedelikům, ale i třeba konopí. Zajímala nás motivace k užívání, kontext, subjektivní dopady a hlavně to, co uživatelé těchto látek v praxi potřebují – v duchu přístupu harm reduction, tedy snižování rizik. Respondenti často po užití konopí popisovali prožitky, které připomínaly psychedelické zkušenosti. A stejně jako u klasických psychedelik se i zde významně uplatňuje princip „set and setting“ – tedy vnitřní nastavení člověka a vnější podmínky, ve kterých látku užívá. Výzkum také potvrdil, že konopí je v praxi využíváno mnohem častěji k účelům, které bychom mohli označit za terapeutické – ať už jde o chronickou bolest, úzkost, nespavost, nebo potřebu emoční úlevy.

Co třeba deprese nebo posttraumatický stres? 

Výzkum nebyl namodelovaný přímo na konkrétní duševní diagnózy, ale necelých třicet procent respondentů uvedlo, že jim konopí pomáhá při řešení psychických obtíží. Důležité pro mě z pohledu vlivu na psychický stav bylo, že velká část uživatelů nemá podle svého názoru přístup k adekvátní odborné podpoře. Že by si přáli služby kolem konopí rozšířit.

Nejčastěji zmiňovali vznik konopných klubů, kde by byl přístup k testování kvality nebo poradenství ohledně vhodných odrůd, případně by tam byla dostupná podpora během obtížné zkušenosti. Což byl potom jeden z impulzů, proč jsme se jako Beyond Psychedelics – protože část týmu v Národním ústavu duševního zdraví byla současně aktivní ve spolku Beyond Psychedelics –, rozhodli více zaměřit na téma služeb. A na základě toho potom vznikla myšlenka vzdělávacích programů, jako je třeba zmiňovaný kurz konopné asistence.

S kým ten kurz organizuješ a jak to probíhá?

Letošní kurz proběhne 23. a 24. května v Praze, lektory budou tentokrát kromě mě i Robert Veverka, bývalý šéfredaktor magazínu Legalizace a expert na konopné zákony, a ty jakožto šéfredaktor magazínu Konopí a zkušený konopný pacient. První den se věnujeme převážně teorii, legislativě, mechanismům účinků, způsobům konzumace, zatímco druhý den je věnovaný více praxi, kdy se učíme používat například dechové techniky, které mohou pomoci zvládnout náročnou konopnou zkušenost. Určen je všem zájemcům o hlubší znalost této bylinky, primárně je ale určen pracovníkům v pomáhajících profesích – tedy terapeutům, sociálním pracovníkům – a dále pak pacientům, kteří léčbu zvažují nebo s ní začínají. Rádi samozřejmě uvítáme i zdravotní pracovníky. První kurz loni na jaře se moc povedl a účastníci byli nadšení, tak věřím, že letos to bude podobné. 

Jak by podle tebe měla vypadat prevence užívání konopí u mladistvých?

Téma prevence by se mělo s dětmi probírat mnohem dřív, než dojde na nějaké konkrétní látky. V dnešní době je zásadní mluvit o celkovém duševním zdraví. Snažme se vytvořit bezpečné prostředí, kde můžou děti mluvit o tom, co prožívají, bez obav z odsouzení, trestu, nepochopení.

Neřešme izolovaně jen „drogy“, ale celkovou kvalitu života mladých lidí – jak zvládat tlak, stres, konflikty, jak si říct o pomoc.

A to už úplně od raného věku. Protože pokud je to prostředí takové, tak se – a to víme z odborných studií – výrazně snižuje příklon k užívání návykových látek, a tedy hlavně k problematickému a dlouhodobému užívání. Je důležité si uvědomit, že harm reduction není o zákazu nebo o vyloučení, ale o dialogu. Jde o projevený zájem o to, co prožívá člověk, který se k užívání nějaké látky uchýlí. 

Máš konkrétní příklady takové praxe?

Když se třeba díváme do Španělska, kde jsem žila, nebo do Kanady, odkud pochází můj muž, tak na obou místech se v prevenci osvědčily otevřené komunitní programy, kde se neřeší jenom látky. Především se řeší to, proč je lidé vyhledávají, a zároveň se posiluje vztah ke komunitě. Ve Španělsku jsou hodně rozšířené programy prevence mezi mládeží, které staví na budování dobrých životních dovedností, rozvoji emoční inteligence. Neřeší se tam izolovaně jen „drogy“, ale celková kvalita života mladých lidí – jak zvládat tlak, stres, konflikty, jak si říct o pomoc.

Ne zákazy, ale učení!

Z pohledu kulturní antropologie se ráda dívám na to, jak různé společnosti zacházejí s látkami, které mění vědomí. V mnoha původních kulturách, třeba v Amazonii, často nejsou psychoaktivní rostliny tabu. Nejsou ani volně dostupné – jsou součástí rituálu, předávají se v rámci učení, s respektem, v konkrétním kontextu. Děti tam nevyrůstají ve světě zákazů, ale ve světě smyslu. Neučí se „nekonzumovat“, ale učí se kdy, proč a jak – a kdy ne. Učí se vnímat sílu a rizika rostlin. A to je podle mě ta nejhlubší prevence – porozumění. Samozřejmě netvrdím, že tamní společnost dnes nečelí problémům s užíváním psychoaktivních látek, nicméně věřím, že tento přístup dokáže některá rizika snižovat.

Konopí dlouhodobě propojuješ s jógou i jako lektorka. Jak takové spojení vypadá v praxi a co to člověku může přinést?

Beru to jako takový jemný a tichý dialog mezi tělem, dechem a myslí. Když konopí užíváme vědomě a v optimální dávce, stejně jako jóga může pomoct zklidnit mysl, uvolnit napětí a prohloubit vnímání sebe sama. Jóga tomu vnímání pak dává nějaký tvar. Uzemňuje a navozuje pocit bezpečí. Pro lidi je to určitý rámec, do kterého můžou usadit konopnou zkušenost, někdy vnímanou jako znejišťující.

Znamená to, že si dají konopí při józe, a celý zážitek je pro ně příjemnější?

Když tyhle dvě praxe zkombinuješ, vytváří se určitý prostor k introspekci, prohloubení vztahu k vlastnímu tělu, a to citlivým, soucitným způsobem. Lze se naučit, jak ten změněný stav vědomí neodmítat, nebát se ho, ale pomalu se s ním seznámit v rámci jemného, uzemňujícího cvičení.

Třeba i pomocí technik, které pomáhají aktivovat parasympatický nervový systém – to znamená pomalejší dýchání nebo určitou kombinaci pohybu a dechu, případně stimulaci bloudivého nervu. Současně u některých lidí vyvolává konopí nepříjemné fyzické stavy, jako je úzkost či bušení srdce, nebo přijde nějaká nečekaná emoce. Jóga tady má co nabídnout z hlediska toho, jak tyhle situace zvládat a jak je regulovat. Pomocí dýchání můžeme upravit zrychlené bušení srdce, pomocí vizualizace můžeme utišit emoční stav. Jsou to techniky, které si pak s sebou bereme do každodenního života.

Stává se, že někdo zkusí konopí při józe a řekne: „Ne, to je ještě horší než normálně?“

Hodně záleží, z jakého konce ten člověk přichází. Dřív se občas někdo v jógové komunitě podivil: „Ty jogínům doporučuješ užívání konopí?“ Jde totiž o silně kontroverzní věc. V některých praxích je kladen velký důraz na čistotu nervového systému, abstinenci od alkoholu, ale i kávy nebo čaje, prostě od všech stimulantů. 

Jak na to reaguješ?

Ráda odpovídám, že nedoporučuju konopí jogínům, ale jógu lidem, kteří z nějakých důvodů užívají konopí. Takže ta perspektiva je pro mě opačná. Mým cílem není zvát na lekce jogíny a ukazovat jim, jak mají užívat konopí.

Snažme se vytvořit bezpečné prostředí, kde můžou děti od raného věku mluvit o tom, co prožívají, bez obav z odsouzení, trestu, nepochopení.

Přicházejí za mnou lidé, kteří už s konopím zkušenost mají a zajímá je, jak se můžou třeba lépe propojit se svým tělem. Snad každý, kdo někdy užíval konopí a současně cvičí nebo dělá nějaký vědomý pohyb, ví, že ten pohyb je potom vnímaný úplně jiným způsobem. A že i mysl dokáže mnohem lépe reagovat na to, co tělo skutečně potřebuje, že jsme sami na sebe víc napojení. Ale samozřejmě se stane, že to někomu nevyhovuje. Není to pro všechny. Nicméně ti, kdo za mnou přicházejí, většinou už mají nějakou zkušenost a chtějí ji dál rozvíjet.

Takže to nebývají úplní laici, co se týče konopí? 

Většinou nejsou úplně „konopně naivní“. Spíš to jsou lidé, kteří už konopí užívají z nějakého důvodu pro své zdraví. A protože vnímají, že jim to prospívá, hledají rámec, jak se naučit s tou zkušeností pracovat jinak, nebo prostor, kde mohou jen být v přijetí a o svých zkušenostech mluvit bez obav z předsudků. 

Poměrně dlouho jsi žila na Kanárských ostrovech, které jsou známé celkem benevolentním přístupem ke konopí. Jak to tam vypadalo? 

Žili jsme tam s manželem a synem několik let a bylo to skvělé. Na Kanárských ostrovech je stejně jako na dalších místech Španělska tolerován model konopných společenských klubů. Jde o nezisková sdružení, která mají vnitřní řád, evidenci pěstování i členů a případně etický kodex. Pěstování a konzumace tam probíhají v uzavřeném kruhu a zároveň se často jedná o komunitní centra, kam si lidé chodí nejenom pro konopí, ale současně je tam prostor sdílet informace a zkušenosti. V klubech, které jsem poznala, probíhaly vzdělávací akce i semináře pro pacienty. 

V čem spatřuješ největší výhodu takových klubů?

Celkově ten model hodnotím jako velmi funkční. Je to bezpečnější prostor pro užívání, funguje tam ochrana soukromí členů, většinou to i posiluje vztahy v komunitě. Hlavně se tím snižuje kontakt s nelegálním trhem – což bych řekla, že je možná největší výhoda. Také to vnímám jako určitý důkaz toho, že samoregulace může v konopí fungovat. Je v tom určitá důvěra. Bylo by skvělé, kdyby něco podobného vzniklo i u nás.

Jak by podle tebe měla vypadat ideální forma přístupu ke konopí u nás? Nechybí třeba na Kanárech regulovaný trh?

Tohle je docela těžká otázka. Podle mě neexistuje jeden ideální model – ani na základě zkušeností, ani vědecky, ani kulturně. Přijde mi, že každá země je specifická tím, jaký má historický, sociální, politický a ekonomický kontext. To, co funguje na Kanárských ostrovech, nemusí automaticky fungovat v Čechách. Spíš teď vnímám, že je potřeba myslet na nějaké hodnoty a směry, které se ukazují jako klíčové. Legislativa by každopádně neměla být postavená na trestu a stigmatizaci, ale na podpoře, respektu, vzdělání. Hlavně z případné regulace nesmějí vypadnout lidé, kteří už teď stojí na okraji. To znamená senioři, pacienti, lidé s nějakým omezením. Ale i všichni ostatní, kdo se bojí o svém užívání mluvit veřejně – z obavy, že přijdou o práci, že jim nebude poskytnuta adekvátní péče nebo že ztratí důvěru svého okolí.

Pomocí dýchání můžeme upravit zrychlené bušení srdce, pomocí vizualizace můžeme utišit emoční stav.

Když se podíváme na různé modely regulace ve světě, je zřejmé, že represivní přístup založený na zákazu a strašení nefunguje. Vzniká naopak prostor pro černý trh, prodeje bez kontroly, rizikové užívání, izolaci pacientů. I regulovaný trh – třeba jako je nastavený v Coloradu, kde jsou prostředky z daní investovány do školství, prevence, výzkumů –, má své problémy. Bylo by velmi naivní si myslet, že po tak dlouhém období represe se společnost uvolněním trhu „obratem“ vrátí do rovnováhy. Asi vždycky tam bude určitá křivka, kdy se některé negativní aspekty mohou zhoršit, ale zdá se, že časem se to srovná a spíš převažují benefity. Pro mě ta otázka nestojí tak, jaká legislativa je ideální, ale jaký vztah jako společnost v České republice ke konopí chceme mít. Jak nastavit pravidla, aby chránila a netrestala. A jak do toho vztahu vnést hodnoty péče, rovnosti, autonomie – aby to bylo dobré pro celou společnost. Nejenom pro uživatele, ale i pro neuživatele.

Co konopí a mateřství? 

První roky rodičovství pro mě byly náročným obdobím. Můj syn od narození potřeboval výrazně méně spánku než já a často jsem byla fyzicky i psychicky vyčerpaná. Dny a noci se slévaly a techniky, jak zůstat v klidu, na které jsem dříve spoléhala – dechová cvičení, pohyb nebo meditace –, pro mě v tom stavu nebyly vždy dostupné. V těch chvílích mi konopí pomáhalo napojit se na sebe, lépe vnímat nové potřeby těla i mysli, opouštět staré vzorce a najít větší celistvost – jak v tělesné, tak duševní rovině. Vnímám to jako velké období učení a jako cennou sebezkušenost, ze které nyní čerpám i ve své práci. 

Máš nějaké zajímavé pacientské zkušenosti ve svém okolí?

Ano, mám jednu zkušenost, která mi zůstala hluboko v srdci a vlastně se k ní často vracím, zvlášť ve chvílích, kdy se zpochybňuje, zda má naše práce s konopím opravdu smysl. Oslovila mě tehdy přítelkyně mojí maminky – moc milá, otevřená žena. Její tatínek, který žil na venkově na Slovensku, onemocněl velmi vážnou formou rakoviny. Lékaři mu tehdy už nedávali žádnou naději. Celý život byl ke konopí skeptický – z generace, která ho vnímala spíš jako „drogu“ než jako léčivou rostlinu. Ale když už opravdu nebylo co ztratit, rozhodl se – díky důvěře ve svou dceru – konopí přece jen vyzkoušet. Díky propojení v komunitě jsem mohla zprostředkovat kontakt na člověka, který měl dlouholeté zkušenosti s léčbou pomocí konopných čípků. Nastavil mu šetrně, ale cíleně terapii. A účinek byl takový, že lékaři prý doslova kroutili hlavou. Nechápali, jak je možné, že je pán stále naživu, že nevyžaduje opiáty na bolest, že dokonce žije s radostí.

O pár let později jsem přijela domů a čekal mě tam obrovský pugét květin. Byl z oslavy jeho osmdesátin – hrálo se tam na klavír, tančilo, smálo. A mezi gratulacemi prý zaznělo i jeho přání, aby mi byly květiny do Prahy poslány jako poděkování. Že jsem byla mezi těmi, kdo mu pomohli ke klidnějším rokům života navíc. Nešlo o zázrak – šlo o důvěru, ochotu vyzkoušet něco jiného, ochotu naslouchat.

Tento příběh pro mě zosobňuje sílu i jemnost konopné léčby. A i když samozřejmě znám i jiné příběhy, které neměly tak šťastný konec, tenhle mě naučil, že někdy stačí být jen prostředníkem. Být tam v pravou chvíli. Nabídnout kontakt, slovo, cestu. A to může změnit celý směr příběhu. A někdy i celý život.

Barbora Walter (*1987) je kulturní antropoložka, lektorka jógy a jógové terapie. V minulosti působila jako výzkumnice v oblasti psychedelického výzkumu v Národním ústavu duševního zdraví, redaktorka magazínu Legalizace a místopředsedkyně spolku Legalizace.cz. Spoluorganizovala řadu odborných akcí zaměřených na vzdělávání v oblasti konopí a psychedelické vědy, mimo jiné mezinárodní konference Beyond Psychedelics. Dnes je členkou správní rady této platformy. Věnuje se vzdělávání v oblasti harm reduction a dlouhodobě se podílí na tvorbě programů, které z různých perspektiv otevírají téma sebepéče a podpory duševního zdraví. Pořádá festival Sebefest, který propojuje rozmanité přístupy k péči o tělo, mysl i mezilidské vztahy.