Boj s rakovinou i předsudky

Neexistuje jen jeden způsob, jak léčit nemoc. Šestapadesátiletá izraelská pacientka a aktivistka Hagit Yagoda je živoucím důkazem toho, že konopí zachraňuje životy – ale že je zároveň potřeba bojovat za to, čemu člověk věří. Kdyby se bývala vzdala bez boje, zemřela by na rakovinu již před dvaceti lety. Vyslechněte si její příběh, v němž hrají roli i světoznámí vědci jako Raphael Mechoulam a Lumír Hanuš. 

Ve věku asi sedmnácti let mi začalo být nedobře, ale bez zjevných příznaků. Absolvovala jsem kolečko prohlídek, dostala jsem na předpis léky, které nepomáhaly, najednou jsem byla hospitalizovaná podruhé, pak potřetí, počtvrté – a stále bez diagnózy. Nikdo nevěděl, co se mnou je.

Hodgkinův lymfom

Já jen věděla, že se ve mně něco děje, a netušila jsem co. Trpěla jsem nevysvětlitelnou únavou, ztrácela jsem na váze, měla jsem bolesti po celém těle a jiné nepříjemnosti – až vysvitlo, že jsem onemocněla rakovinou. Přesněji řečeno se jednalo o Hodgkinův lymfom, tedy rakovinu mízních uzlin, ve čtvrtém stadiu. 

To je druh rakoviny, kterému doktoři říkají „dobrá“. Proč dobrá? Protože oproti rakovině mozku nebo plic je u ní poměrně vysoká míra vyléčení, dnes až 90 procent. 

Konopí je lék a pomáhá nám i v situacích, kdy ostatní farmaceutika a jiná řešení selhávají.

Samozřejmě neexistuje žádná dobrá rakovina – boj s jakýmkoli nádorovým onemocněním není nikdy snadný. Léčba je drsná, bolestivá, frustrující a má zdravotní následky. A tak to bylo i v mém případě. Situace byla komplikovaná tím, že mi v tu dobu zemřel otec. Byla jsem na dně fyzicky i psychicky. Navíc mě jako onkologickou pacientku propustili z armády. Ve věku dvaceti let, to byl rok 1986, přede mnou zela budoucnost temná jako propast.

Chemoterapie, radioterapie, hospic

Chemoterapie mě rozsekala na kusy. Je to jed, který zabíjí rakovinné buňky, ale s tím i vás. Řekli mi, že nemám na výběr. 

Rakovina se šířila dál. V důsledku léčby jsem trpěla bolestmi, nespavostí, zhubla jsem a vypadaly mi vlasy, byla jsem slabá jako moucha. A pak přišla radiační fáze. 

Ozáření je oproti chemoterapii, která působí na celé tělo, více cílené, zaměří se na tu oblast, kde se rakovina metastázuje. Jako kdybyste ze stíhačky pálili řízené střely do konkrétní místnosti, a přitom doufali, že nezboříte celý dům.

Jelikož ani radiační léčba nezabrala, podstoupila jsem transplantaci kmenových buněk. Po roce a půl různých terapií jsem vážila třicet kilo. Prodělala jsem i elektroterapie a dokonce skončila na čas v hospici. A hospic, to je poslední zastávka před konečnou.

Odkládají se tam lidé v kritickém stavu, kteří jsou jednou nohou na onom světě. Ale já pevně doufala, že zůstanu na tomto. Milovala jsem život, chtěla jsem tancovat, smát se, cestovat. Mezitím jsem ale nekonečné hodiny na nemocniční posteli sledovala, jak do mne hadičkami proudí potřebný jed, kapka za kapkou.

Mechoulamův experiment s THC

A pak se přihodilo to, že jsem se stala účastnicí experimentu, při kterém se pacientům vedle chemoterapeutika podávalo injekčně i syntetické THC – právě proti nevolnostem, zvracení a bolestem. Výzkum prováděl profesor Raphael Mechoulam, který toto syntetické THC vyvinul. Já byla nejmladší pacientkou z deseti účastníků studie – a na novou léčbu jsem zareagovala alergií.

Ale nesmírně mě ta možnost zaujala. Proč bych měla konopí dostávat v kapačkách, když si ho můžu zahulit? Konkrétně jsem měla zkušenost s hašišem, koncentrovanou konopnou pryskyřicí. Tenkrát, v osmdesátých letech, byl hašiš mezi izraelskými hipíky, námořníky a podobnými živly docela rozšířený.

Stále musíme bojovat za naše právo na celospektrální přípravky a individuální formy podání.

Podala jsem žádost – a vyhověli mi. Pár dní nato jsem si do nemocnice vzala bong a začala tam bánit na plné pecky. Na nohách růžové tenisky, ve sluchátkách prima hudba, na chodbách hustá oblaka nasládlého dýmu. Dokonce jsem na to měla od primáře papír, aby mě nezatkla policie. 

Na konci osmdesátých let jsem byla asi jednou z prvních oficiálních konopných pacientek na světě. Dali mi papíry na konopnou léčbu, ale já měla pocit, jako kdybych dostala pilotní průkaz na letadlo!

A pak byla zničehonic rakovina pryč. I když ona nikdy nezmizí, jen si dá malou pauzu a čeká.

Hledání hašiše 

Každopádně já začala konečně – nebo teprve – žít, a hašiš jsem kouřila i po ukončení léčby. Ale těžko se sháněl. To není jako dnes, že napíšete zprávu přes aplikaci a kurýr vám do hodinky doveze domů trávu i s kolou a brambůrky. Tenkrát byl hašiš považovaný za nebezpečnou drogu a předstupeň heroinu. A tak jsem musela hledat dealery. 

Po nocích jsem bloumala divnými uličkami, jako nějaký feťák, který hledá úlevu na svou bolest. Byl to strašný pocit. A protože jsem po léčbě zhubla a vůbec vypadala dost neduživě, lidé mě taky za feťáka považovali. Mě, onkologickou pacientku!

Někdy jsem dokonce zamířila na policejní stanici a prosila je, jestli by mi nedali kousek hašiše zabaveného toho dne během prohlídek.

Tři a půl roku poté, v roce 1994, jsem uslyšela klepání. Ťuk, ťuk. Kdo je to? Tady rakovina, jsem zpátky! Vítej a táhni do pekla…

Rakovina podruhé: Konopí je lék

A všechno začalo nanovo. Chemoterapie, ozařování, léky, úbytek na váze, ztráta vlasů. Zvracení, úzkost, deprese. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu ovce. Místo abych vysedávala po barech s přáteli, vrhla jsem se do studia konopí. Ale jak zkoumat něco, o čem v Izraeli nejsou žádné informace?

Po tátově smrti se máma přestěhovala se svým manželem do Spojených států. Odletěla jsem za ní a ponořila se do literatury. Jak se vyrábějí konopné extrakty, jaké látky obsahují, čím se různé typy extraktů liší a tak dál. V tamějším svobodomyslném prostředí nebyla o nové informace nouze. 

Tehdy ještě nefungoval internet jako dnes, takže jsem lítala po knihovnách, četla různé knihy a články a dospěla k jasnému závěru: konopí je lék. 

Druhá návštěva rakoviny trvala skoro dva roky. Ihned po dokončení kombinované léčby jsem otěhotněla. Psal se rok 1995 a porod vůbec nebyl lehký, ale zvládla jsem to. Syna jsem pojmenovala Or, což znamená hebrejsky světlo. 

Začátek aktivismu

Jak synek rostl, chtěl mladšího brášku jako každý. Dlouho nám to ale nešlo, zdlouhavě jsem se léčila a druhý syn Yaniv se mi narodil až v roce 2005. A pak mě opět zradilo tělo, fyzicky jsem zkolabovala. Ovšem tentokrát jsem se rozhodla, že se budu léčit pouze konopím. Tehdy také v Izraeli začínalo docházet k rozvoji sektoru s léčebným konopím – vznikaly první farmy, byla založena politická strana Zelený list a i konzervativní lékaři začínali koketovat s myšlenkou, že na tom konopí možná, možná něco bude. Ale na těchto úvahách se podílel jen malý okruh odborníků a lékařů. 

A já se stala aktivistkou. Pokračovala jsem ve výzkumu a pomáhala ostatním pacientům. Doporučovala jsem nemocným květy k inhalaci nebo rovnou extrakty, a nebylo to lehké, protože tehdy tomu ještě lidé moc nevěřili. Zpravidla si nechali poradit jen ti, kteří vyzkoušeli všechny ostatní způsoby léčby, a nic jim nepomohlo.

Rakovina potřetí, ale jinak 

V roce 2011 se zase ozvalo klepání. Rakovina. Do třetice všeho dobrého?

Byla jsem zdrcená, protože poslední roky jsem poctivě užívala konopí, a přesto byla nemoc zpátky. Jak to? Vždyť konopí nemá žádné vedlejší účinky jako chemoterapie…

Tak jako tak jsem oznámila lékaři, že tentokrát na chemoterapii nepůjdu a že budu užívat pouze konopí. „Není problém,“ opáčil. „Respektuji vaše přání umřít.“

Během pokusů se ukázalo, že pacienti, kteří kombinovali chemoterapii s konopnou léčbou, se dožili vyššího věku než ti, kteří podstoupili výhradně chemoterapii. Nebylo to tak, že by se okamžitě vyléčili a začali sršet zdravím, ale měli zkrátka lepší výsledky. 

V Izraeli tehdy bylo podmínkou brát nejméně rok jiné léky proti bolesti, než vám povolili léčebné konopí,. To byla první věc, kterou jsem jako aktivistka chtěla změnit, abych usnadnila život lidem užívajícím z donucení tvrdé drogy jako třeba opiáty.

A zákon se skutečně podařilo změnit. Dnes může onkologický pacient v Izraeli požádat o konopí proti bolesti, nechutenství či nespavosti, aniž by musel nejdřív brát opiáty.

Když chcete v Izraeli něco změnit, musíte válčit, a tak jsem šla bojovat. Sehnala jsem si adresu ministryně zdravotnictví a přímo před jejím domem jsem zahájila hladovku, aby na vlastní oči viděla, jak vypadá konopná pacientka. Přetrvávalo totiž stigma, že jsme tak trochu kriminálníci. Postupem času se ke mně přidávali další stávkující. Bylo důležité ukázat, že mezi pacienty jsou obyčejní lidé, a to včetně dětí a mládeže. Bylo to zajímavé setkání. A díky tomu, že se v té době začala řešit osvěta i mezi lékaři, sestrami, farmaceuty a dalšími pracovníky ve zdravotnictví, se věci pohnuly vpřed. Záhy bylo definováno, které nemoci se mohou léčit přímo konopím, a pomalu začalo přibývat předepisujících lékařů.

Právo na víc

V Izraeli při předepsání konopí rozhoduje obsah THC a CBD a zavedené formy užívání jsou kouření, inhalace či extrakt v olivovém oleji. I když lékařský výzkum notně pokročil, stále nejsou povoleny pochutiny či jiné přípravky s obsahem THC nad 30 procent – ačkoli je faktem, že pro některé pacienty je i toto málo. Povoleny nejsou dokonce ani čípky. V Izraeli je přitom téměř dvě stě tisíc pacientů a jejich potřeby jsou mnohem širší a pestřejší. Stále musíme bojovat za naše právo na celospektrální přípravky a individuální formy podání.

Stejně tak důležité je psychologické poradenství vzhledem ke stavům, které pacienti při této léčbě zakoušejí.

Na univerzitě jsem posléze absolvovala obor farmacie se specializací na léčebné konopí, abych mohla pomáhat druhým lidem a dokázala jim poradit se správným dávkováním a správnou odrůdou. Stejně tak důležité je psychologické poradenství vzhledem ke stavům, které při této léčbě zakoušejí.

Od roku 2016 cestuji po světě a přednáším na téma, proč je důležité zařadit konopí do veřejného i osobního zdraví každého člověka (tedy jak v nemocnicích, tak doma). Konopí je lék a pomáhá nám i v situacích, kdy ostatní farmaceutika a jiná řešení selhávají.

Díky těm, kdo věří 

Od mládí jsem si toho užila až až. Nebojovala jsem jenom s rakovinou, ale i s úzkoprsými a rigidními institucemi a s lékaři, kteří byli netrpěliví a nebyli ochotní se vzdělat, a stejně tak se spoustou lidí, kteří mi nevěřili a zesměšňovali mne a tvrdili, že jsem blázen a vymýšlím si a že neexistují důkazy, že konopí léčí i rakovinu.

Naštěstí jsem se během své cesty setkala i s odborníky, kteří mi věřili a podporovali mne. Profesor Mechoulam mi řekl, ať to nikdy nevzdám, a já to nikdy nevzdala. Vedoucí sekce pro léčebné konopí na ministerstvu zdravotnictví Yuval Lanshaft mi rovněž věřil a doufal, že ve svém boji uspěju. Chemik Lumír Hanuš byl tím, kdo mi vysvětlil fungování CBD a anandamidu, a neméně důležitý byl můj osobní lékař profesor Reuven Or, jenž zařídil pro všechny onkologické pacienty v Izraeli to, že mohou dostávat vysoké dávky konopí a sami si z něj dělat extrakty. Všem patří můj dík.

Text: Hagit Yagoda

Redakce

V redakci Konopí působí na slovo vzatí odborníci, kteří se konopí věnují profesně, i pacienti, kteří se jím dlouhodobě léčí.