Zdeničky si všimnete i na přeplněné ulici – excentrická dáma v nejlepších letech s výraznými šperky, obrovským účesem a v oblečení, kterému vždy dominuje něco třpytivého a zlatého. I když se pohybuje v bolestech, občas chodí s hůlkou a odpočívá po každém bloku, ráda se dá do řeči s kýmkoli. Prošla si rozpadem rodiny, úmrtím nejbližších, finančním krachem a fyzickým i psychickým utrpením, ale našla sílu jít dál a dnes vše zvládá s úsměvem právě díky konopí.
Jak tvá životní cesta začala?
Narodila jsem se na sklonku padesátých let, byť z lásky, tak do hodně špatné doby. Moji rodiče byli potomky poměrně úspěšných a zámožných rodin, ale kvůli perzekucím komunistů přišli o všechno, co jejich prarodiče a rodiče vybudovali zejména za první republiky. Z velkých rodinných vil v centru města jsme se museli přestěhovat do příměstské garsonky a v podnicích, které našim rodům patřily, mohli mí rodiče a prarodiče pracovat jen na nejnižších pozicích. Když mi byly čtyři roky, můj otec byl při pokusu překonat státní hranici zastřelen a zanedlouho nato zemřeli prarodiče, dědeček při výslechu, babička se utrápila. Po pár letech přežívání jsme se s maminkou odstěhovali do Prahy, kde byla větší šance se uživit.
Dá se z takového startu vybudovat šťastný život?
Dá. Moje maminka byla velmi nemocná, ale snažila se mi vše vynahradit a nastolit alespoň doma jakousi iluzi, že svět je v pořádku. Měla jsem vlastně velmi šťastné dětství i dospívání. S příjezdem ruských tanků jsem se seznámila s mým budoucím manželem a nastala nádherná doba, byť s příšernými kulisami. Celá sedmdesátá a osmdesátá léta jsem byla nejšťastnější ženou ve městě – i přes nálepku potomka nepřítele státu jsme s mužem pracovali jako obsluha v těch nejlepších podnicích, já obvykle za barem, on jako provozní.
Přes prvotní opravdu nehezké pocity v hlavě jsem se dostala až k řízenému třídění myšlenek a pomalému využívání toho stavu k hojení duše.
Setkávali jsme se s mnoha zajímavými lidmi, měli jsme mnoho přátel, téměř každá noc byl úžasný večírek, hodně se pilo, občas se objevily nějaké drogy, se vším byla sranda. Později se nám narodily děti a i jejich dětství bylo krásné, byla jsem nadšená a naplněná. Díky maminčině lásce a následně krásnému vztahu s mým mužem mi náš soukromý mikrosvět umožnil prožít krásné mládí, v podstatě až do revoluce.
Předpokládala bych, že změna režimu by byla spíše vysvobození?
Když se rozeběhly restituce, okamžitě jsme se angažovali, a i přes zdlouhavé dohady, dohledávání dokladů a všechny ty peripetie nám byly rodinné majetky navráceny. Z peněz z prodeje některých nemovitostí bychom mohli žít luxusně až do smrti, a to jsme také měli v plánu – užívali jsme si několik let cestování, absolutní nezávislosti, bezstarostnosti. Bohužel někdy v polovině devadesátých let se celý sen začal hroutit – je poměrně groteskní, jak rychle a nenávratně můžete přijít o vše, co tvoří váš život. Nejprve mi zemřela maminka, její smrt jsem absolutně nezvládla. Zároveň jsme začali mít potíže s jedním ze synů, který nakonec skončil ve vězení. Manžel z toho onemocněl, velmi trpěl na srdce, měl těžkou cukrovku, nedokázal se s tím vypořádat a uzavřel se do sebe. A zanedlouho po tom jsem zjistila, že dcera, která mi spravovala všechny účty, pojistky, prostě veškerý chod v té době poměrně velkého majetku, protože já jsem byla administrativně tupá, naše peníze použila pro rozvoj svého byznysu. A o všechny peníze přišla. Tehdy začalo peklo.
Jak se člověk může s tímhle vypořádat?
Zlobila jsem se na manžela, že se nedokázal poprat s vědomím, že udělal chybu ve výchově svého syna, že není schopen jít dál. Já jsem ale zase nebyla schopná žít s tím, že mě okradla vlastní dcera. Zhroutila jsem se – ochrnula jsem, několik týdnů jsem se nemohla hýbat, mluvit, myslet, fungovat. Lékaři nevěděli, co se mnou, střídala jsem neurologii s psychiatrií se zastávkami v právnických kancelářích. Všechno bylo pryč. Ze mne i z muže byly trosky, zestárli jsme o deset let, prolezlí nemocemi, bez chuti jít dál.
Do dvou měsíců jsem odhodila berle, vyhodila jsem vozík a z konopí si udělala nový středobod svého života.
A nelepšilo se vůbec nic. Dcera se mnou úplně přestala komunikovat, zakázala mi stýkat se s vnoučaty. Přežila jsem rakovinu prsu, operaci, chemoterapie, ozařování, totální agonie. Bolest fyzická i duševní byl náš denní chléb, bylo to zoufalství, zmar, nicota, prokládaná několika léky denně a myšlenkami, že by snad bylo lepší to zabalit. Což taky manžel udělal a já zůstala na světě úplně sama, bez rodiny, s mnoha fyzickými a duševními potížemi, bez peněz, navíc po těch letech bezstarostnosti a životě ve své ulitě a mikrosvětě, kdy se svět kolem nás hodně změnil, absolutně neschopná se o sebe postarat.
Co ti pomohlo tohle všechno přežít?
Stala se ze mě bába. Vysedávala jsem v parku v naší čtvrti a povídala si s jinými bábami. Zlobila jsem se na všechny. Neměla jsem odpracované roky, takže jsem dostala minimální důchod, z milionářky lůzou, učila jsem od ostatních ženských nakupovat tak, abych přežila, rozprodávala jsem zbytky majetku, obrazy, rodinné šperky, abych platila složenky. Pomáhali mi úplně cizí lidi, zvali mne k sobě domů, na jídlo, na kafe, popovídat si. Dcera jedné z těch nově nabytých přátel mi věnovala výtažek z konopí, že by mi to mohlo pomoci s bolestmi, kterými jsem pořád trpěla. A to odstartovalo novou životní éru.
Výtažek ti pomohl?
Nejen na bolest. Byl strašně silný (obsahoval hodně THC – pozn. redakce), způsobil mi fakt šílený stavy. Změněný stav vědomí byl hrozný, jenomže fyzicky jsem byla jako znovuzrozená, a tak jsem byla odhodlaná to vydržet. Přes prvotní opravdu nehezké pocity v hlavě jsem se dostala až k řízenému třídění myšlenek a pomalému využívání toho „omamného“ stavu k hojení duše. Během nocí jsem si musela prožít vše znovu, od ztráty otce a matky přes křivdy mých dětí po smrt milovaného muže.
Přes prvotní nehezké pocity jsem se dostala až k pomalému využívání „omamného“ stavu k hojení duše. Ilustrace: Lazybastard.cz
Znovu jsem si sahala na dno noc za nocí, pochybovala jsem o tom, že dělám dobře, ale ona i ta sebedestrukce mi byla v podstatě příjemná, protože v tomto stadiu žití pro mne bylo lepší cítit strašné věci než proplouvat nekonečnou prázdnotou, zlobou a bolestí. Do dvou měsíců jsem odhodila berle, vyhodila jsem vozík a z konopí jsem si udělala nový středobod svého života. Spolu s tou slečnou, co mi výtažek darovala, jsme následující jaro u nás na chatě začaly pěstovat konopí v mém skleníku na okurky a rajčata, zpracovávaly jsme ho na masti, výtažek, tinktury. Tehdy bylo těžké se něco dozvědět, sehnat semena a na internetu, když už jsi se k němu dostala, byla tak tisícina toho, co je dnes.
Svěřila ses lékařům, že konopí užíváš?
Jak komu. Na psychiatrii jsem se neodvážila, tam bych se s pochopením nesetkala, a i když jsem vysadila všechny léky, které jsem brala, a byla jsem lepší a lepší, mlčela jsem. Pak jsem tam přestala úplně chodit, protože nejenže nebyl důvod, ale nebyl ani prostor pro to, aby mne lékař pochopil, kdybych mu popsala, co jsem vše prožila s konopím – myslím že by to označil za psychózu. Na neurologii a revmatologii, kde řešili moje bolesti, jsem se svěřila a dočkala jsem se pošklebků o placebo efektu a zejména varování před návykovými látkami. Jedna lékařka mi dala jasně najevo, že si myslí, že jsem se úplně zbláznila, normálně mi vynadala jako malému harantovi. Tenkrát bylo léčebné konopí jen vzdálená pohádka ze Západu, nikdo by si ani netroufal myslet na to, že se dočkáme podpory ze strany lékařů, natož aby bylo konopí vydáváno na recept a nedejbože hrazené pojišťovnou. Argumentovalo se tím, že jde o startovací, těžkou drogu, a jen málokdo byl schopen oponovat. Já mohla – syn, který tehdy skončil ve vězení, následně v důsledku užívání pervitinu zemřel. I když jsme si už byli hodně cizí, asi nemá smysl popisovat, jak jsem se cítila – nicméně ani tak jsem nikdy neměla tendenci házet omamné látky do jednoho pytle, to je hrozně nízké myšlení.
Takže jsi sledovala z první řady, jak se konopí u nás postupně dostávalo oficiálně do hry?
Ano, a bylo to celkem zábavné. Když jsme pěstovaly první roky, byl to boj. Nikdo nevěděl, co za semena máme, nikdo neřešil, kolik čeho to obsahuje, neexistovala žádná hnojiva, minimum literatury v češtině, nabíraly jsme zkušenosti sezonu za sezonou. Dobré bylo, že to nikoho nevzrušovalo. Občas jsme čelily útoku místní omladiny na náš skleník, ale přes léto jsem na chatě bydlela, abych se o rostlinky mohla starat, takže jsem to měla pod palcem.
Každé ráno si říkám, děkuju ti, konopíčko, chce se mi vstát.
Jinak ale tolerance sousedů byla obrovská – nijak jsem se tím netajila, rozdala pár mastí a rad a bylo to v pohodě. Časem, těmi bláboly v médiích, se to měnilo výrazně k horšímu. Ten nárůst popularity měl ale i své výhody: začala se prodávat semena, feminizované odrůdy, to byl ráj, obrovské ulehčení, možnost vypěstovat si vícero odrůd a zkoušet jejich účinek na různé potíže. Bohužel v té době jsem už na pěstování a hlavně na zpracování přestala mít sílu a taky jsem z finančních důvodů musela chatu prodat. Vyrobila jsem si s vypětím všech sil poslední zásoby a hodila do toho vidle.
Ale teď můžeš mít konopí na předpis od lékaře?
Můžu. Celé ty roky mne mimo jiné léčí na neutišitelnou bolest, občas tam píšou fibromyalgie, mně je to jedno, stejně mi nemohou pomoci, ale na tuhle diagnózu můžu dostat konopí na recept. Poslední rok užívám tobolky, ty s obsahem kolem 20 procent THC. Nebyl nijak velký problém je získat, jelikož mám svůj věk a trpím chronickými bolestmi – a když jsem se svěřila, že konopí umím užívat, přešli to bez komentáře. Taky mne baví CBD, pomáhá mi s úzkostí během dne a s napětím ve svalech. Tam mi ale vyhovuje tinktura, protože potřebuji efekt hned. Bohužel na ni nemám peníze, takže je to sváteční událost, občas mi ji někdo věnuje.
Hodnotíš to tak, že ti konopí zachránilo život?
Rozhodně bych byla radši, kdyby ta krásná jízda, kterou byl můj život dřív, nikdy neskončila. Nedokázala jsem se s tím nikdy smířit. Nejde mi to. Pořád se trápím. Chtěla bych tvrdit, že jsem natolik silná nebo možná chytrá, že jsem mohla jít dál. Ale ani ne. Pořád to hrozně bolí. A pořád jsou dny, kdy je mi smutno, kdy je mi zle, jsou to i celá období, která trávím ve svém křesle a brečím sama nad sebou. Ale konopí je moje naděje, že existuje lék, který mi to může ulehčit. Jako kdyby mne objalo a říkalo mi, neboj se, Zdeni, zas to bude chvíli lepší, zas pojedeš na výlet do centra svého milovaného města a sluníčko tě bude hřát do zad, potkáš lidi, popovídáš si. Určitě jsem si prodloužila život o pár celkem pěkných let. Nebýt konopí, nikdy bych se na tuhle úroveň života nebyla schopna dostat. A každé ráno si tak říkám, děkuju ti, konopíčko, chce se mi vstát.
