Léčebné konopí se u nás předepisuje už déle než pět let. Přesto stále existuje řada nedostatků a zádrhelů, jež brání tomu, aby k tomuto oficiálně uznanému léčivu měl přístup každý pacient, kterému by mohlo pomáhat.
Pracovníci ministerstva zdravotnictví budou jistě namítat, že zejména díky úhradě ze zdravotního pojištění od letošního ledna utěšeně stoupá počet pacientů i vydaných gramů. Ano, to je pravda a je to jedině dobře. Nicméně když si tato čísla dáme do kontextu s dalšími státy, kde je konopná léčba taktéž legální, zjistíme, že tu něco nehraje.
Pokulháváme
Pro srovnání třeba v Německu, Kanadě, Izraeli nebo v řadě amerických států je počet registrovaných konopných pacientů v přepočtu na počet obyvatel mnohonásobně vyšší než u nás. Například v Německu, kde léčbu konopím uzákonili teprve před třemi lety, bylo na konci roku 2019 přes 60 000 oficiálních pacientů, zatímco u nás jich je šest let po legalizaci kolem tisícovky, tedy šedesátkrát méně.
Často nám píší pacienti, že se jim jejich ošetřující lékaři buď vysmáli, když se jich zeptali na možnost konopné léčby, anebo jim poradili, ať se raději nadále léčí ilegálně.
Naši západní sousedé, kteří mají pouze osmkrát více obyvatel než Česká republika, vydali za loňský rok více než čtvrt milionů receptů s konopím, u nás to bylo za stejné období zhruba padesátkrát méně – kolem 5 000. A ve státech jako Kanada či Izrael jsou tyto rozdíly ještě větší.
Co děláme špatně? Jednou z hlavních bariér bránících většímu rozkvětu konopné léčby byla vysoká cena, což se s uzákoněním 90procentní úhrady množství do 30 gramů měsíčně výrazně změnilo. O to více ale začíná „vyčuhovat“ druhý zásadní problém, kterým ovšem není údajný nezájem ze strany nemocných, jak s oblibou tvrdí zástupci ministerstva zdravotnictví a Státního ústavu pro kontrolu léčiv.
O konopí se v zahraničí začíná učit na lékařských fakultách. Foto: Štefan Berec
Naopak desetitisíce obyvatel této země, kteří trpí všelijakými zdravotními problémy, konopí vyhledávají a potřebují. Někdy jsou tak zoufalí, že kvůli němu porušují nesmyslné zákony, když si na zahrádkách zasadí pár rostlinek.
Teorie versus praxe
„Vždyť si ho mohou nechat předepsat!“ slyším v duchu reakci ministerských úředníků nebo policie, ale bohužel skutečnost je taková, že trpíme akutním a absurdním nedostatkem lékařů, kteří by s konopím chtěli a dokázali pracovat. Spousta lidí samoléčících se vlastním konopím toho o interakci kanabinoidů s endokanabinoidním systémem v našem těle ví mnohem více než lékaři, s nimiž přicházejí do styku.
Často nám píší pacienti, že se jim jejich ošetřující lékaři buď vysmáli, když se jich zeptali na možnost konopné léčby, anebo jim poradili, ať se raději nadále léčí ilegálně. Bohužel takových dopisů nám přichází stále více, takže se zjevně nejedná o výjimku, ale o pravidlo.
V Německu vydali za loňský rok více než čtvrt milionů receptů s konopím, u nás to bylo za stejné období zhruba padesátkrát méně – kolem 5 000.
Zde se konečně dostávám k jádru pudla – dokud se o látkách obsažených v konopí, jejich synergickém účinku a interakcích s endokanabinoidním systémem nebudou učit už studenti medicíny na vysokých školách, budeme se nadále u lékařů setkávat především s odmítáním a předsudky.
Ve výše zmiňovaných zemích je konopná léčba součástí učebních osnov na lékařských fakultách a postupně vznikají i celé obory zaměřené na léčbu konopím – proč se u nás nic takového neděje? Kromě hrstky každoročních přednášek, které zčásti organizují z vlastní iniciativy někteří lékaři ve spolupráci se soukromým konopným sektorem, se ministerstvo zdravotnictví a příslušné úřady nijak systematicky na vzdělávání českých zdravotníků a mediků v této oblasti nepodílejí.
Změní se to někdy?
Pestrobarevný začátek podzimu vám přeje
Lukáš Hurt
