Dnešní hlavní rozhovor se trochu liší od předchozích. Doposud jsme vám představovali osobnosti různých profesí, které se konopí věnují pracovně – pěstují ho, zkoumají nebo s ním léčí. Malíř Jan Eipell je oproti nim jen „obyčejným“ konopným pacientem, ovšem s neobyčejným příběhem. Dlužno dodat, že patří k pacientům, na něž rigidně nastavený systém konopné léčby zapomíná.
Jakou trpíš nemocí a kdy se u tebe začala projevovat?
Mám hraniční poruchu osobnosti, která se u mě začala projevovat v patnácti letech, kdy jsem se začal úplně stranit lidí a zvláštním způsobem se separoval. Měl jsem velké úzkosti a strach z lidí, rozvinula se mi silná sociální fóbie.
Když mě třeba kamarádi někam vzali, tak jsem tam nevydržel a musel utéct. Školu jsem kvůli tomu nedostudoval, protože to zkrátka nešlo. Bál jsem se lidí ve třídě, nechodil tam, bylo to prostě špatné.
Předpokládám, že máš na mysli střední školu. V té době už jsi znal svou diagnózu?
Neznal, vlastně od těch patnácti do nějakých sedmadvaceti let lékaři vůbec netušili, co se mnou je, takže střídali diagnózy jako maniodeprese, schizofrenie, depresivní onemocnění, úzkostné onemocnění a tak dále. Diagnóza hraniční porucha osobnosti u nás tenkrát nebyla tak známá a „používaná“.
Když dostanu úzkostný záchvat, konopí funguje jako svalový relaxant.
Ono se v podstatě jedná o soubor mnoha příznaků, které jednotlivě mohou ukazovat na jinou nemoc, ale až ten soubor dohromady ukáže, co vám přesně je. Z toho důvodu ani nemůžu doktorům dávat za vinu, že mě špatně diagnostikovali a nedokázali to rozpoznat. Zkrátka to u nás ještě nebylo tak známé, takže diagnostika trvala mnohem déle.
Kdy do tvého života vstoupilo konopí?
To bylo v době, kdy se mi nemoc rozjížděla. Byl jsem s kamarády a jeden z nich mi dal zakouřit, načež jsem se přestal bát lidí a byl v pohodě. To mě hodně překvapilo a potom jsem si sem tam s kamarády dal jointa. Jenže pak mi doktoři začali dávat léky na nemoci, které si mysleli, že mám, a to se s konopím moc dobře neslučovalo.
V sedmadvaceti letech jsem ale z nějakých asi dvaceti tablet denně skočil rovnou na nulu. Nebylo to tedy úplně ze dne na den, to bych asi nezvládl, protože závislost na těch lécích je docela velká.
Postupně se mi to ale podařilo. Nakonec jsem se přestěhoval do Prahy za doktorem, který byl shodou okolností i sběratelem umění, takže to pro mě bylo jedno s druhým.
Tenkrát už jsem hodně maloval, ale nevěděl jsem pořádně, co se mnou je, protože podle toho kolotoče diagnóz to bylo neustále něco jiného.
Když se ti konopí neslučovalo s léky, tak jsi ho raději přestal užívat?
Nepřestal, ale s těmi léky se to bilo a nebylo to ideální. Nicméně i přes různé menší problémy, které to přinášelo, jsem konopí považoval za přínosné. Dokázal jsem jít mezi lidi, zajít si na výstavu a tak. Neumím to asi správně vysvětlit, ale mám pocit, že konopí mě „zhuluje“ jinak, než že by ze mě dělalo nějakou trosku nebo vykouřenou osobu.
Díky konopí mohu normálně tvořit, pracovat a žít, místo abych byl mimo po lécích.
Naopak mi pomáhá fungovat. Ideální to ale začalo být až v těch sedmadvaceti, kdy jsem odešel do Prahy a vyměnil prášky za psychoterapii. Tehdy se propojily dvě zásadní věci: měl jsem intenzivní psychoterapii a jediný lék, který jsem používal, bylo konopí.
Tvůj pražský psychiatr věděl, že se léčíš i konopím?
Myslím si, že to stoprocentně věděl, ale spolu jsme tyhle věci neřešili. Určitě tušil, že si občas si dám špeka, přestanu mít úzkosti a jdu mezi lidi.
Jak přesně dokáže ty nepříjemné stavy konopí potlačovat?
Konopí v tomto případě funguje hodně specificky. Když dostanu nějaký úzkostný záchvat, působí jako svalový relaxant. Když mám třeba celý den stres a pořád zatnuté svaly, tak mě pak bolí celé tělo.
Ale konopí mi ty svaly povolí. Pokud se mi tohle stane, nechám odeznít nejhorší fázi úzkosti, a jakmile cítím, že už to opadá, tak si zakouřím.
Přímo na ten stav největší úzkosti si konopí raději nedáváš?
Někdy si zakouřím už dřív, když to bolí, ale většinou nechávám to nejhorší proběhnout. Ne proto, že by konopí nefungovalo, ono tu bolest ztlumí nebo ji víceméně přebije. Ale přijde mi lepší si ten stav odžít, nezastavovat to, protože když to v sobě zastavíš, tak se to může začít kumulovat a vracet.
Proto to raději nechám proběhnout – můžu si to dovolit i díky tomu, že už ty stavy znám a není to pro mě ohrožující. Nedávno jsem byl v Krkonoších u své sestry a jedno ráno jsem měl dvakrát záchvat, ale věděl jsem, že se nic neděje, že se tím nic nemění, že to přijde a odejde.
Sestře jsem řekl, že nechci žádné prášky, a za hodinu jsem seděl venku a všechno bylo fajn. Ubalil jsem si jointa, zakouřil si a bylo to pryč. Už jen tím, že si to v hlavě nezveličuješ, si podle mě strašně moc pomáháš.
Jedná se o iracionální strach, který nemá žádnou kotvu, není odnikud. Nejlepší je proto nastavit se tak, jako kdyby to šlo víceméně jen kolem tebe a prostě se tě to moc netýkalo.
Zkoušel jsi také nějaké CBD odrůdy?
Ne, kouřím klasické konopí s THC, které mi tu nemoc na rozdíl od léků vůbec nezhoršuje. O CBD konopí jsem se nedávno bavil s kamarádem, který tomu hodně rozumí, ale zatím jsem to nezkoušel. Samozřejmě mě zajímá, jak to funguje, ale na rovinu říkám, že mám rád účinky konopí obsahující THC.
Máš oficiální léčebné konopí z lékárny nebo kupuješ na ulici?
Konopí z lékárny nemám, sháním si ho různě po Praze. Ale chození za neznámými dealery je něco, co nesnáším. Naštěstí znám jeden podnik, kam chodím stabilně už asi šest let, a za tu dobu jsem od kluků nedostal nikdy nic špatného. Žádné přehnojené konopí nebo polité benzínem a podobně.
Takže jsem si našel svoje místo, a jestli za to utratím týdně tisícovku, to už mě tolik netrápí. Mám jistotu, že nemusím shánět na ulici, navíc je tam velmi přátelské prostředí, kam chodí jen známí.
To zní, jak kdyby šlo o formu terapie.
Když se mi zhorší nálada a zavřu se sám do ateliéru, mám takovou jistotu, že minimálně jednou týdně musím vyrazit mezi lidi pro konopí. A i když mám ty nejsilnější úzkosti, tak tam přijdu mezi kamarády, nechám to proběhnout a za deset minut je mi dobře.
S klukama si nedám pivko, jen džus, ale pokecám s nimi, zakouřím a je to všechno na pohodu. Ono to resetuje ty stavy, kdy si myslíš, že jsi úplně k ničemu, a vrátí tě to zpátky do reality, do světa.
Alkohol konzumuješ?
Pivo si někdy dám, ale opíjet se nemůžu, to mi nedělá vůbec dobře. Občas se trošku připiju, ale mám naučeno, že nemůžu panáky.
Stav po zakouření je jenom můj prostředek k tomu, abych zboural bariéru nemoci a mohl se dostat zpátky k práci.
Tvrdý alkohol mi je schopen spustit ataku, zatímco dobré víno nebo pivko mi ji nespustí. Maximálně se trochu opiju a druhý den je mi špatně, sem tam druhý den nějaká úzkost, ale nic enormního. Ale panáky, to je konec.
Vstupuje konopí do tvé umělecké tvorby, a pokud ano, jak?
Já konopí do své tvorby moc nepouštím, i když u malování samozřejmě kouřím. Je to podobné jako s mou nemocí – spousta lidí se mě ptá, jestli nějak ovlivňuje moje umění a věci, které dělám, jenže tak to není. Nemoc ani konopí mě nemotivují, neovlivňují.
Stav po zakouření je jenom můj prostředek k tomu, abych zboural bariéru nemoci a mohl se dostat zpátky k práci. Abych nemusel někde ležet jako chudáček nebo vypadat jako zelenina po dvaceti tabletkách.
Malovat jsi začal, protože tě to bavilo, nebo až jako součást léčby?
Můj táta byl sochař, ale brzy zemřel – když mi bylo pět let – a zůstal po něm ateliér. Takže jsem už jako dítě začínal v tátově ateliéru zkoušet sochařinu, ale časem jsem došel k závěru, že bych chtěl dělat něco svého.
Abych se sám našel a jenom nekopíroval něčí cestu. Nakonec jsem si našel malbu, která mě celého spolkla.
Máš v této oblasti i nějaké vzdělání?
Ne, vůbec nic, já mám jenom základku, protože jsem se dal do kupy až někdy v těch sedmadvaceti letech. Všechno, čeho jsem za posledních sedm nebo osm let dosáhl, je práce mého doktora a výsledek toho, že už jsem nebyl nucen brát léky a mohl jsem si najít vlastní cestu ke zdravému rozumu.
Myslíš si, že kdybys přestal brát léky a neměl jako alternativu konopí, tak by ses dostal zpátky do spirály úzkostí?
Ty ataky by mě asi mnohem více topily a byl bych z nich určitě daleko bezradnější. Dneska mi ségra říká: „Ty dostaneš záchvat, vyklepeš se a za hodinu vstaneš, nahodíš úsměv a pohoda, nic se nestalo, jedeme dál.“ Dřív to tak nebylo, býval jsem pořád ukňučený a nemocný, všechno bylo špatně, takže jsem si nakonec dal raději prášky a prospal celý den.
Konopí resetuje ty stavy, kdy si myslím, že jsem úplně k ničemu, a vrací mě zpátky do reality.
Od těch patnácti do sedmadvaceti let jsem měl více než deset hospitalizací, neustále jsem bral léky a neustále jsem měl problémy. Od té doby, co jsem je přestal brát, začal stabilně užívat konopí a vyhledávat kvalitní terapeutickou péči, jsem už ani jednou nebyl hospitalizován.
Můj stav se od té doby ani jednou nezhoršil natolik, že bych se o sebe nedokázal postarat nebo že bych se ohrožoval.
To se předtím stávalo?
Jasně, a ne jednou. Opakovaně jsem musel pobývat v psychiatrické léčebně v Kosmonosech.
Co za léky jsi vlastně bral?
Bral jsem antidepresiva, antipsychotika, stabilizátory nálad, léky proti úzkostem a tak dále.
To všechno jsi nahradil konopím a psychoterapií? Jednalo se o individuální terapii s tím zmíněným psychiatrem?
U pana doktora jsem měl intenzivní individuální psychoterapii, ale kromě toho jsem měl štěstí ještě v tom, že tam byla také arteterapie. Pan doktor to se mnou vzal právě přes kumšt namísto léků – naučil mě základy autoarteterapie a jak tím ty nepříjemné stavy vyrovnávat. Protože ty stavy nikdy úplně nezmizely, akorát jde o to, co v tu chvíli dělám.
Jestli jdu vykrást sámošku nebo skočit z okna – anebo jestli stojím u obrazu a maluju. To je obrovský rozdíl a je to ve své podstatě trochu jako u psychopatů, jejichž chování také může být negativní nebo pozitivní podle toho, kam se energie nasměruje.
Pro mě je hlavně důležitá jedna věc: vždy, když na mě přijdou ty nejhorší stavy, ať už jsou to úzkosti, depersonalizace nebo cokoli, tak tím, že stojím u obrazu a maluju, se vybíjím do něčeho úplně jiného než sám do sebe.
Dříve ses vybíjel na sobě?
Jedním z příznaků hraniční poruchy je časté sebepoškozování. Dřív, když jsem ještě bral hrsti prášků, jsem měl totálně rozřezané ruce i nohy, byla to opravdu hrůza. Od těch sedmadvaceti let mám ale ruce čisté, jizvy hezky zarostly, žádné nové nejsou a je to všechno v pohodě.
Dřív to bylo šíleně stresující i pro moje okolí, měl jsem třeba období, kdy jsem několik měsíců chodil domů a každý den jsem prosil rodinu, ať už mě zabijou, že už to nesnesu, už nemůžu… Nic jiného jsem jim nedokázal říct, jen: „Pomozte mi umřít, tohle už nejde.“
Někdo by mohl namítnout, že konopí psychické problémy a duševní onemocnění zhoršuje.
Ono konopí dokáže být dvojsečná zbraň. U predisponovaného to může spustit schizofrenii, zatímco u někoho jiného s šílenou maniodepresí to nádherně srovná sinusoidu a zmenší výkyvy. U mě jsou sinusoidy nálad jakoby smrsknuté v čase, takže se otočí třeba čtyřikrát nebo pětkrát za den.
Z toho pohledu je pro mě konopí úžasný stabilizátor nálady, protože mám pořád jednu náladu. Samozřejmě ne úplně, ale prostě jsem zkouřený na jedné úrovni. Když to člověk užívá pravidelně, tak z toho není nějak vysmátý nebo vyplesklý, ale prostě normálně funguje. Samozřejmě cítíš, že jsi ovlivněn, ale ty výstřely už tam nejsou a nálady jsou srovnatelné s normálním životem.
Tvrdí se, že konopí zásadně stimuluje kreativitu. U tebe to vážně nefunguje tak, že si zakouříš a najednou tě osvítí múza a nakreslíš skvělý obraz?
Ne, s tím absolutně nesouhlasím.
Třeba to má každý jinak.
Jasně, ale myslím si, že tohle není ten úplně správný náhled. Jde o uvolňování nějakých bariér a všeho možného, ale určitě to nevidím jako něco zásadního z hlediska mé tvorby. Jedna sklenička vína ti taky uvolní ruku a bude se ti nádherně malovat, ale když vypiješ celou láhev, tak už toho moc nenamaluješ.
Pak se můžeš dívat a můžeš u toho rozjímat, to ano, ale přímo v té praktické části tvorby ti to nepomůže. Může to být dobré na to, že se na tu tvorbu podíváš s odstupem, z jiného úhlu, zamedituješ si nad tím. Ale nemyslím si, že by ti to nějak přenastavilo hlavu a díky tomu bys namaloval něco úžasného.
Kde hledáš inspiraci?
Inspirovat se musíš zevnitř, ze sebe, z toho, co cítíš. Ale ne drogama, to je celé špatně. To by se z konopí stala spirála dolů, a ne nahoru, všechno by to kazilo. Znal jsem dost malířů, kteří hledali inspiraci v pití, a to nekončí dobře.
V tvých malbách se často skrývá motiv madony. Má tvá tvorba nějakou spirituální dimenzi?
Ano, jen bych asi úplně nesouhlasil s tím slovíčkem skrývá. Prostě tam jsou… Vlastně je to společná linka v tvorbě, ať už se jedná o obrazy nebo o sochy. Je to hodně navázané na to, že jsem věřící, a tak se mne sakrální témata dotýkají trošku více.
Dalo by se i říci, že víra je něčím, co mi pomohlo v nejhorších časech mého života, a tak to dávám zpětně najevo, protože je to pro mne skutečná skutečnost – prožitá, nikoliv jen vyposlouchaná nebo čtená. Naplňujeme mě doteď ohromnou bázní a respektem a je pro mne dalším základním stavebním kamenem, na kterém zakládám svůj život i náhled na něj.
Jsi v kontaktu s dalšími lidi s hraniční poruchou osobnosti?
Ano, existují různé online skupiny. Na sociálních sítích jsou dokonce tajné skupiny, kde jsou jenom nemocní, a funguje to tak, že se odtamtud nesmějí vynášet informace. Je to takové přátelské prostředí.
Jak to tam vypadá s konopím, vědí o něm tito pacienti, nebo je z nich většina spíše na lécích?
Jsou tam lidi, co chodí do práce, jsou tam lidi, co do práce nechodí, jsou tam lidi, co berou léky, jsou tam lidi, co léky neberou a kouří konopí.
Inspirovat se musíš zevnitř, ze sebe, z toho, co cítíš.
Ono je dobré mít na paměti, že hraniční porucha osobnosti má jako jedno z kritérií zneužívání návykových látek. Takže konopí i další zakázané látky jsou mezi hraničáři dost časté.
Oficiálně jsi tedy zneužívač konopí.
Asi jo, oficiálně by to tak mohlo být. Ale pro mě osobně je mnohem důležitější, že můžu těch posledních sedm osm let normálně tvořit, pracovat a žít. Místo toho, abych byl mimo po lécích a k tomu se ještě tahal po blázincích a nemocnicích. Takový život mi nedává smysl, to je k ničemu.
Máš nějakého agenta, který ti pomáhá prodávat obrazy?
Všechno si dělám sám, od zařizování výstav až po odesílání ke sběratelům. Takhle už to funguje nějakých devět deset let a všichni jsou spokojení.
Víš, že kdybys měl konopí oficiálně z lékárny, platil bys jen kolem deseti korun za gram? Akorát v Česku ho žádný psychiatr nepředepisuje, a i kdyby se nějaký našel, tak podle současného zákona by ho mohl ze všech psychiatrických diagnóz předepsat jedině na Touretteův syndrom.
Vím to, ale nějak moc to neřeším, protože konopí se vždycky dá nějak sehnat. Když to řeknu popravdě, obrazy mi natolik finančně pomohly, že si můžu dovolit konopí kupovat. Ta podpora od sběratelů a donátorů je naštěstí dlouhodobá a stálá, takže na léky vždycky mám.
Léky myslíš konopí?
Ano.
Jan Eipell (nar. 1985)
Jan Eipell pochází z Podkrkonoší, ale posledních osm let žije v Praze. Ve svých pětatřiceti letech se dostává do širšího povědomí výtvarného světa, nicméně jeho cesta malíře, sochaře, řezbáře a ilustrátora začala mnohem dříve. Otec, sochař, mu zemřel v raném věku, ale jeho dílna a nástroje sehrály magickou roli při volbě Janovy budoucnosti, neboť se rozhodl pro studium řezbářství a kovářství. Nemoc, která u něj propukla v patnácti letech, ho zbavila veškerých jistot a přivedla ho na pokraj existence. Záchranné lano mu hodila arteterapie a malba. Jako malíř má za sebou realizace komorních i monumentálních pláten, nástěnné malby, výstavy a je zastoupen v mnoha soukromých sbírkách. Jeho tvorba přesahuje i do výtvarného řešení interiérů a prostorové tvorby, zvláště ze dřeva. K návratu do normálního života mu významně pomohlo a pomáhá i konopí.
Zajímá vás více? Magazín Konopí je k dostání v novinových stáncích a trafikách po celé republice. Lze si ho i výhodně předplatit.
Starší čísla stejně jako to aktuální si můžete v tištěné i elektronické podobě objednat na webu send.cz.
