Ulovit pár minut času světově uznávané kapacity na drogové závislosti byla pořádná dřina. Během hodinového povídání stihl Jindřich Vobořil vyzvednout děti z bruslení, zajet na oběd, zorganizovat další z mnoha osvětových akcí a ještě mě hodit přes půl Brna na nádraží. Mezitím vznikl rozhovor, který jasně ukazuje budoucí směr české drogové politiky a navíc přináší pár velmi zajímavých odhalení.
Osm let jste byl národním protidrogovým koordinátorem a spoluvytvářel jste naši relativně liberální drogovou politiku. Dříve jste byl maximálně pro dekriminalizaci konopí, dnes už podporujete legalizaci a regulaci. Co vás vedlo k názorovému posunu?
Původně jsem vyšel z oblasti léčby závislostí a pracoval jsem s lidmi, kteří byli často v situaci bez domova, pohybovali se třeba mezi psychiatrickými léčebnami a vězením, takže jsem viděl tu patologickou část toho, co závislosti dělají. V tomto prostředí jsem se zabýval především léčbou, sám jsem navíc dlouho abstinent a tím pádem pro abstinenci.
S jistotou víme, že konopí je mnohem méně rizikové než třeba alkohol.
Nicméně vždycky jsem cítil, že represe není tím, co by daný problém dokázalo řešit, a že správná politika je více o pomáhání než o represi. Až během působení na úřadu vlády mi došlo, proč je u konopí udržována tvrdá represívní politika úplné prohibice. Prostě nějakou chvíli trvalo, než jsem si dokázal říct, co je ve skutečnosti efektivní politika.
Co bylo klíčovým momentem v tomto prozření?
Jeden moment byl, kdy jsem si řekl, že úplná prohibice prostě nefunguje a přináší nezamýšlené obrovské škody. Ale pak jsem dlouho přemýšlel nad tím, co by tedy mohlo být ideálním řešením? Tehdy jsem měl obavu udělat ten krok a říct: „Pojďme vytvořit omezený trh, pojďme mít nějakou regulovanou dostupnost,“ protože jsem ještě neměl dostatek informací.
V Thajsku působí jako poradce tamní vlády v oblasti konopné politiky. Foto: Jindřich Vobořil
Nicméně později jsem uviděl úplně jasně, že ty informace máme, že netápeme ve tmě a že to prostě není tak složité, jak se zdá. Odpadlo by tak mnoho bolesti a enormních dopadů a ekonomických nákladů, které s sebou nese takzvaná válka proti drogám.
V době svého působení v úřadu jste byl velmi blízko k tvorbě zákona o legalizaci léčebného konopí. Kam jsme se od té doby dostali a proč na tom nejsme třeba jako Izrael nebo Kanada z hlediska počtu pacientů na počet obyvatel nebo z hlediska rozvinutého konopného sektoru?
Nebyl jsem pouze blízko, já jsem to přímo dostal, respektive mi to přistálo na stůl, abych to vytvořil, protože ministerstvu zdravotnictví se do toho nechtělo. Snažil jsem se oponovat, že se zabývám závislostmi, nikoli léčivy, a pokud je konopí možno používat pro medicínské účely, tak nechápu, proč by to nemělo udělat ministerstvo zdravotnictví. Ale oni prostě nechtěli. Tak jsem vytvořil pracovní skupinu, která celou tu legislativu přichystala, a během zhruba čtyř měsíců od chvíle, kdy jsme se poprvé sešli, to leželo prezidentovi na stole k podpisu. V té chvíli v roce 2013 jsme byli první na světě, kdo vytvořil samostatnou legislativní úpravu na léčbu konopím. Ostatní země měly vládní vyhlášky nebo se jednalo o jakési pololegislativní modely, takže jsme neměli moc kde hledat inspiraci. Také jsme v té době udělali nějaké chyby, které bych už dneska neudělal…
Jaké třeba?
Určitě bych dnes oddělil exportní možnosti pro výrobce od pravomocí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), který v tuto chvíli všechno licencuje a vlastně nedovoluje exportovat.
Pravdou zkrátka je, že farmaceutické firmy se konopí bojí.
Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že byť je v tom zákoně export citovaný jako možnost, je to nedostatečně ošetřeno, a nedovolují to. Dále bych nechtěl, aby licence k pěstování byly vydávány na konkrétní množství vyrobeného léčiva.
Odkud bychom se tedy měli nechat inspirovat ke změnám? V Izraeli nebo Kanadě?
V Izraeli to také trvalo dlouho a nevím, jestli zrovna Izrael je dobrý vzor. Myslím si, že co se týče léčebného konopí, je dnes lepším vzorem Německo, kde konzervativní vláda došla k závěru, že je prostě nutné hradit léčbu konopí ze zdravotního pojištění. Dnes tam také mají desetitisíce pacientů a to číslo měsíc co měsíc roste.
Ve své kanceláři. Foto: David Weinhauer
Přitom jejich protidrogová koordinátorka se v době, kdy se to plánovalo, obracela – stejně jako všichni ostatní z Evropské unie – na mě, protože jsme v té chvíli byli jediní, kteří to měli takto uchopeno. Ani Nizozemsko to neměli uchopeno legislativně. Někdy v té době také inspekční skupina Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (INCB) konstatovala, že česká legislativní úprava je v souladu s mezinárodními úmluvami. Všichni kolem se od našeho modelu mohli odrazit a vlastně ho do nějaké míry okopírovat.
To je docela smutné.
V České republice to brzdí jenom a jenom ministerstvo zdravotnictví a SÚKL. Není důvod, aby konopí bylo pacientům ekonomicky nebo jinak nedostupné. Ale to je prostě o tom, že konopí je drahé, protože jsou malé zakázky ze strany SÚKL a firmy si nemohou vylepšit finanční bilanci exportem. SÚKL však argumentuje, že malé zakázky jsou kvůli malému počtu pacientů. Jenže málo pacientů je proto, že lékaři měli dlouho svázané ruce a teď ještě navíc budou mít povinnost ke každému konopnému pacientovi vytvářet a odesílat nějaké průběžné zprávy. Přitom jsou mnohem nebezpečnější léky, jako je třeba fentanyl, kde takové povinnosti nejsou.
Vždyť jde o strašně silný opiát!
Fentanyl je pro zdravotníky super, stačí nalepit náplast na celý týden. Ale pro pacienty už to tak super není. Stálo by možná za to udělat rozhovory s pár pacienty, kteří tu náplast mají, o tom, jak se cítí. Zejména ti, kteří to mají na chronickou bolest, se často dobře necítí.
Hlavní důvod, proč stoupá problémové užívání všech drog v Evropě, je to, že jsou součástí nočního života a míchají se s alkoholem.
Něco jiného je, když je člověk v posledním stadiu nevyléčitelné nemoci – ale ve chvíli, kdy chtějí chodit do práce a brání jim v tom chronická bolest, jim fentanyl nepomůže. Člověk je ve stavu podobném opilosti, nemůže pořádně mluvit a není schopen soustředit se na práci.
Zatímco s konopím fungovat mohou.
Vím, i když mi to nikdo nedá na papír, že v pozadí odporu proti konopí je silná farmaceutická lobby. Je tam jedna konkrétní silná skupina, která považuje konopí za svou konkurenci. Samozřejmě mě to napadlo už dříve, ale nechtěl jsem být paranoidní a nevyslovil jsem to až do chvíle, než jsem tuto informaci dostal přímo zevnitř farmaceutického průmyslu.
O jakou skupinu jde?
Protože nemám přímý důkaz, nemůžu to veřejně říct. Pravdou zkrátka je, že některé farmaceutické firmy se konopí bojí. Je to vlastně docela zvláštní, protože toto je pravděpodobně poměrně malá partikulární skupina, a přesto jsou schopni zabrzdit a zastavit takovou velkou věc, ze které bychom mohli všichni v České republice ohromně profitovat – kromě jiného. A stačilo jim zaplatit si jednoho náměstka na ministerstvu zdravotnictví…
Ministerstvo zdravotnictví prý chystá povolení exportu, také byla schválena devadesátiprocentní úhrada do 30 gramů měsíčně. Jedná se o skutečný posun vpřed?
Andrej Babiš jednou řekl do médií, že to spolu s ministrem zdravotnictví vyřeší, a tak to nějakým způsobem posouvají. Neumím posoudit, do jaké míry je ministr Adam Vojtěch informován o skutečných reáliích. Vím, že tomu věnoval hodně času, nicméně přesto je to člověk, který nikdy nebyl ve zdravotnické praxi jako takové – na rozdíl od nás, kteří se v tom pohybujeme mnoho let.
Jako ředitel organizace Podané ruce zřizuje konkrétní služby pomoci, tedy prevenci a léčbu. Foto: David Weinhauer
Já jsem sice strávil chvilku na úřadě vlády, ale předtím jsem pracoval pět let se seniory jako ošetřovatel a poté jsem byl dlouhá léta v oblasti závislostí. To pak máte úplně jiný vhled. Zkrátka nevím, nakolik si je ministr vědom, že někteří lidé kolem něj mají pravděpodobně skrytou agendu.
Myslíte, že netuší, že jeho vlastní lidé mají skryté motivace?
Prostě tomu nerozumím. Když jsme o tom spolu mluvili, samozřejmě odpověděl, že to určitě není tak, že by za tím stála konkrétní farmaceutická lobby. Bavili jsme se i na téma třiceti hrazených gramů a povinnosti dodávat ty lékařské zprávy, na což mi v tu chvíli naprosto neinformovaně odpověděl, že nejsou klinické studie, a proto ta data nějak sbírat přece musíme. Já jsem oponoval, že tato data stejně nebudou využitelná pro klinickou studii a že tím lékaře zcela odradíme. Žádný doktor nebude chtít s pacientem vypisovat nějaké formuláře o průběhu léčby.
Znamená to zbytečnou administrativní zátěž?
Zaprvé nemáme klinické studie na polovinu léčiv, to je normální. Zadruhé sbírání průběžných informací ze zákona nevyřeší absenci klinických studií. Dále: Jak dlouho bude zákon platit, jak dlouho to lékaři mají sbírat – deset, dvacet, třicet let? Proč něco takového vůbec dávat do zákona? To přece není něco, co by mělo být v zákoně, takovými nesmysly navíc jen úplně zaplevelujeme legislativu. Ministr Vojtěch jako právník by měl sám dobře vědět, že takovou věc není vhodné dát do zákona, protože sběr informací musí mít nějaký začátek a konec.
Export léčebného konopí pěstovaného u nás nebude podle vás v nejbližší době legislativně povolen?
Ještě jsem ani neviděl ten návrh, přitom jsme o tom s ministrem Vojtěchem hovořili už od chvíle, kdy byl poradcem na ministerstvu financí. Tehdy ho Babiš jakožto ministr financí určil, aby seděl ve skupině, které jsem předsedal – a už tam jsme jasně mluvili o tom, že povolení vývozu je jedna z podmínek pro to, aby domácí léčebné konopí bylo pro české pacienty levnější.
Jindřich Vobořil s šéfredaktorem časopisu Konopí. Foto: David Weinhauer
Už to dávno mohlo být. Navíc si myslím, že zákon to už povoluje, a jde jen o to, aby k tomu případně ministerstvo zdravotnictví udělalo pouze nějakou vyhlášku. Proto to považuji za výmluvy, není vůbec důvod kolem toho vytvářet novou legislativu.
Proč je vlastně legalizace a regulace konopí lepší než prohibice?
Musíme rozlišit dvě věci. Jedna je léčebná dostupnost, u níž není důvod, aby to kdokoli jakkoli zakazoval. Jedná se totiž o režim léčiv, přitom máme léčiva mnohem rizikovější, než je konopí, a ta podléhají paradoxně menší kontrole než konopí. Co se týká rekreačního nebo řekněme nelékařského užití, tak tu budou vždy dva extrémy. Jedním je úplně volný trh, který jsme donedávna znali s tabákem a alkoholem, ale taky kdysi v historii i s konopím nebo třeba surovým opiem. Druhý absolutní extrém je prohibice. Dnes hledáme zlatou střední cestu, regulovanou dostupnost, s níž máme zkušenost s tabákem a z do nějaké míry i s alkoholem. Tam existuje jasná regulace typu omezený prostor prodeje, věková omezení, práce s cenotvorbou a samozřejmě s nějakou prevencí a pomocí – to má své úspěchy. Máme i zkušenosti s absolutně volným prodejem alkoholu, jeho absolutní prohibicí i s regulací, a právě regulace se ukázala jako nejúčinnější.
Jak je na tom alkohol ve srovnání s konopím?
Alkohol je úplně stejně nebo srovnatelně riziková droga jako ty, které veřejnost nazývá tvrdými, třeba heroin. Nicméně kulturně nám to nasedlo nějak jinak, takže to v hlavě takto nevnímáme. S jistotou víme, že konopí je mnohem méně rizikové než třeba alkohol, přitom mnoho lidí tuto rostlinu stále vnímá jako rizikovější.
Jaký model regulace je tedy podle vás nejlepší a měl by u nás být zaveden?
Dnes už máme první země, které regulují konopí ještě přísněji než alkohol nebo tabák – například Uruguay. Tamní černý trh byl mnohem agresivnější, než jak jej známe v Evropě. Okamžitě po zavedení regulace najednou musel i černý trh reagovat a zlevnit, což je dobře, protože nesmyslně vysoké ceny stahovaly lidi do trestné činnosti, což jen posilovalo drogové kartely. Prohibice konopí byla kvůli tomu i bezpečnostní problém, a to se v Uruguay postupně zásadně mění. Díky regulaci je také mnohem lepší kontrola toho, jestli se to dostane nebo nedostane k mladistvým. Samozřejmě je zakázán prodej pod osmnáct let věku.
Kolem exportu léčebného konopí není vůbec důvod vytvářet novou legislativu.
A jak už víme s alkoholem – když to stát pořádně nevymáhá, tak to nefunguje, ale v zemích, kde si na to stát dává pozor, to funguje. V některých zemích se první zkušenost s alkoholem posunula o několik let, třeba k šestnáctému, sedmnáctému roku. Tam už jsou rizika vzniku závislosti nižší, než když to někdo zkouší třeba ve třinácti, což je bohužel zatím průměrný věk první zkušenosti v naší zemi. Známe tedy všechny důvody, proč je prohibice rizikovější než přísná regulace.
Vidím, že se vyhýbáte zprofanovanému slovu legalizace a místo toho hovoříte o regulaci. Proč?
Slovo legalizace vůbec nepoužívám, protože legalizaci si představuji jako úplně volný trh, kdežto my mluvíme o přísné regulaci. To znamená: bude to dostupné, ale zavedeme například i regulaci obsahu THC, což výrazně sníží rizika toho, co se děje na černém trhu. U regulovaného trhu uživatel ví, kolik obsahuje daný produkt THC, jestli tam nejsou nějaké plísně nebo pesticidy, prodavač může zjistit, jestli kupujícímu je osmnáct a tak dále. To je prostě do nějaké míry funkční přístup. Samozřejmě nějaké nechtěné dopady se objeví vždy, ať už je prohibice nebo regulace trhu, nicméně všechny statistiky ukazují, že u prohibice jsou škody a rizika zhruba srovnatelná s úplně volným trhem. Tím pádem to chce něco mezi tím. Osobně bych nejspíše nešel třeba cestou Colorada, kde mi přijde, že je trochu pokrytecké mít zakázanou reklamu na alkohol a tabák, ale povolenou na konopí.
Co si myslíte o přístupu české policie, státních zástupců a soudů k problematice konopí v poslední době, kdy dochází k perzekuci jinak bezúhonných lidí?
Podle mě se po celém světě opakuje pořád stejný příběh. Část represívních složek má pocit, že se protikonopné zákony příliš uvolňují a že by měli zasáhnout a podržet prohibici, protože jí zkrátka věří. I u nás je to podle mého ten hlavní důvod. Různě ve světě to bývá ještě propojené s tím, že část policie běžně jede v černém trhu. V Česku bych řekl, že část policie v prohibici opravdu věří.
Konopí není vstupní droga. Foto: Archiv Jindřicha Vobořila
Nedávno jsem upozornil otevřeným dopisem nově nastupujícího policejního prezidenta, který vyhlásil, že drogy budou jednou ze dvou základních priorit, že špatně vyhodnotil skutečné potřeby. Drogová trestná činnost je totiž marginální oproti jiným typům trestné činnosti, které trápí obyvatelstvo. Hlavně jsem ho upozornil, že primárně potřebujeme prostředky do prevence a léčby a že spíše bychom měli hledat modely, jak se soustředit na určité segmenty této trestné činnosti. V tuto chvíli je u nás pořád přes 50 procent lidí odsouzených za drogovou trestnou činnost ve vězení za konopí.
Tolik? Co s tím?
Prioritou policejního prezidenta by mělo být, aby ve vězení nebyli lidé za přečiny spojené s konopím. On na můj dopis reagoval do médií s tím, že drogy jsou nelegální a tečka. Ale drogy nejsou jen nelegální a tečka, jsou legální i nelegální. Dokonce víme, že hlavní důvod, proč stoupá problémové užívání všech drog v Evropě, je to, že jsou součástí nočního života a míchají se s alkoholem, který bývá hlavní iniciační drogou u mladých.
Takže opět alkohol jako hlavní drogový problém naší země, nikoli konopí.
V České republice máme bohužel úplně nejhorší čísla z celé Evropské unie, naše děti mají příliš brzy zkušenost s opilostí. Statistiky přitom hovoří jasně: když se poprvé opijí před patnáctým rokem, je u nich osmkrát větší riziko vzniku závislosti i na nelegálních drogách. Takže legální drogy nejde oddělit v řešení od nelegálních.
Co by měla policie v tomto ohledu dělat?
Jestli se má policie na něco zaměřit, mělo by to být například vymáhání zákona o nedostupnosti legálních drog mladistvým. Teď jsem zrovna dostal odpověď od policejního prezidenta, protože jsem mu znovu psal, že toto je hlavní problém. Jenže on se k tomu vůbec nedokáže relevantně vyjádřit. Jenom říká, že dělají všechno dobře, že nikoho nešikanují – psal jsem totiž, že se mi nelíbí situace jako v případu Koláčný, kdy policie šikanuje lidi za pár rostlin konopí na zahrádce.
Jak konkrétně ho podle vašeho odborného názoru měla policie poškozovat nebo dokonce šikanovat?
Místo toho, aby vymáhali jen pokutu, tak to odklonili do trestního řízení a obvinili skoro celou rodinu. Soud nakonec ukázal, že nešlo o trestný čin, ale policie z toho vyvázne bez jakéhokoli problému, přestože dobře vědí, že když se stanovovalo tolerované malé množství do pěti rostlin, záměrem zákonodárce bylo přestat šikanovat lidi za marginální přečiny se společensky nevýznamnou nebezpečností.
To se v tomto případě a ve stovkách dalších v posledních letech viditelně nestalo.
Ve chvíli, kdy to policie takto ohýbá a tvrdí, že jde o trestný čin, i když se jedná o malé množství, jde proti zájmům českého státu. A to mi vadí. Je špatně, když si policie dělá vlastní výklady a zkouší ohýbat daný zákon, protože s ním nesouhlasí. Policie je tady přece od toho, jak sám policejní prezident říká, aby zákony vymáhala, ne aby je ohýbala.
Nedávno jsem byl přítomen soudnímu líčení, kde soudkyně v rozsudku obviněnému vyčetla, že konopí je vstupní brána do světa tvrdých drog a zahálčivého života. Přitom se soud týkal technického konopí.
To je samozřejmě odborně špatně. Konopí není vstupní droga. Pokud vůbec něco jako vstupní droga existuje, jsou to tabák a alkohol. V České republice se naopak ukázalo, že množství uživatelů konopí nesouvisí s nárůstem problémového užívání drog – ve chvíli, kdy jsme byli vysoko nade všemi v užívání konopí, měli jsme zároveň podprůměrné problémové užívání dalších nelegálních drog.
Je špatně, když si policie dělá vlastní výklady a zkouší ohýbat daný zákon, protože s ním nesouhlasí.
A v situaci, kdy nám to po poklesu začalo narůstat, tak to koreluje s alkoholem a s opíjením se. Ať něco policie raději dělá v této věci – a počty uživatelů i v oblasti nelegálních drog začnou pravděpodobně klesat.
Dnes pracujete jako ředitel společnosti Podané ruce a založil jste think-tank Racionální drogová politika. Co děláte v těchto organizacích, zejména co se týče konopí?
Think-tank se primárně zabývá právě odborně politickou částí, řekněme advokacií směrem k racionální drogové politice, zatímco Podané ruce zřizují konkrétní služby pomoci, tedy prevenci a léčbu. S think-tankem jsme teď měli aktivity pro veřejnost, pro média a sociální sítě, v tuto chvíli zpracováváme třeba analýzu, která se bude zabývat tím, jak by mohl vypadat modelovaný regulovaný trh s konopím z hlediska daní nebo dostupnosti. Nedávno jsme zorganizovali kulatý stůl, kde se debatovalo o možnostech regulace typu konopné kluby. Účelem think-tanku je ovlivňovat politiku. Teď jsme třeba připravovali pro Piráty, byť jsem členem jiného politického uskupení, celou politickou strategii v oblasti závislostí.
V Podaných rukou teď řešíte něco zajímavého kolem konopí?
Jednáme o tom, abychom mohli mít preskripční program, kde chceme předepisovat konopí intenzívním uživatelům. V tuto chvíli si Společnost pro návykové nemoci požádala o změnu vyhlášky SÚKL, aby tam zadali novou indikaci. Nicméně SÚKL to zamítl s úplně nesmyslnými argumenty, jako třeba že nemají důkazy, přestože jsme tam doložili klinické studie, které ukazují, jak je účinné substituovat užívání konopí z černého trhu legálním konopím.
Momentka z pracovního pobytu v Thajsku. Foto: Jindřich Vobořil
Přitom by mělo jít o léčbu lege artis. A není důvod, aby do toho úředníci takto svévolně zasahovali, protože si o to řekla odborná společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
Pokud by to vzniklo, probíhalo by to v rámci konopných společenských klubů?
Ano, to je jeden z navrhovaných zajímavých režimů.
Kde byste to konopí získávali?
Mám představu, že v první fázi by se muselo nakupovat u certifikovaných výrobců. S některými už jsem mluvil, že bychom od nich měli nějakou hodně příznivou cenu. Případně se jedná o různých režimech, kdy by samostatné pracoviště získalo licenci na samopěstování – tedy daný klub.
Máte pro toto v Brně podporu místních politiků, případně i policie?
Ano, s místními politiky o tom vážně jednáme, s policií zatím ne. Ale ta do toho ani nemá co mluvit, když se jedná o standardní uznávanou léčbu.
Kam se dnes může obrátit člověk, který užívá vysoce potentní konopí a nedělá mu to dobře, má třeba paranoidní stavy?
U všech látek je užitečné mít nějakou substituci nebo preskripci. Tu nám ale v tuhle chvíli SÚKL zakázal, takže jediná možnost je psychologická podpora. Například Podané ruce mají v Brně psychiatrickou ordinaci, kam si člověk může přijít pro běžné léky, když má takovýto stav. Zrovna u konopí jsem takovou věc řešil i osobně, dokonce ve své rodině. A je tu samozřejmě síť kontaktních či denních center, kam se lidi mohou obrátit pro pomoc. Skoro v každém okresním městě je něco. Ale celkově je těch nástrojů málo.
Rovněž děláte odborného poradce skrze konopí vládě v Thajsku. Jak to tam aktuálně vypadá? Protože Thajsko se dnes zdá být zemí konopí zaslíbenou.
Nejen že se zdá, oni na rozdíl od České republiky k tomu dělají konkrétní kroky. V tuto chvíli například zemědělská univerzita v Čiang Mai sklízí hromadu tun prvního výzkumného konopí. Vláda přišla s velkou amnestií a propustila lidi trestané za konopí a tak dále.
Čím to je, že se v Thajsku tak rapidně a radikálně změnil přístup ke konopí?
Mocnosti do nich přestaly strkat peníze, které měly udržovat represi. Oni sami tomuto přístupu podle mého názoru nikdy nevěřili, respektive pochopili, že jim to moc nepomáhá. Před pár lety jsem o tom mluvil s jednou z thajských princezen, která má na starosti drogovou problematiku v rámci OSN.
Prioritou policejního prezidenta by mělo být, aby ve vězení nebyli lidé za přečiny spojené s konopím.
A ta mi říkala: „Vaše politika je u vás asi účinná, ale my tady máme drogové kartely, což je jiný problém. Navíc se tady objevily právě kvůli té silné represi.“ Zkrátka nad tím dlouho přemýšleli a došli k tomu, že jim represe nic nepřináší. Proto udělali zásadní rozdíl mezi konopím a ostatními látkami. Dnešní Thajsko už není chudá země, mohou si dovolit dělat výzkumy jak farmaceutické, tak zemědělské.
Jak vnímáte současnou situaci v naší sněmovně z hlediska ukončení prohibice konopí? Co by se teď mohlo reálně odehrát třeba v rámci pirátského návrhu na povolení samopěstování?
Myslím si, že ČSSD a ANO na to v tuto chvíli nejsou ochotni slyšet. Uvnitř ČSSD není jednotná linie, část z nich jsou vůbec nejkonzervativnější politici, které znám, takže tam to není průchozí. A Babiš se k tomu vyjadřoval opakovaně negativně, takže to bude obtížné. Řekl bych, že to čeká až na další sněmovnu.
Mgr. Jindřich Vobořil, Pg.Dip. (*1966)
Osm let působil jako národní protidrogový koordinátor a ředitel sekce protidrogové politiky Úřadu vlády a sekretariátu Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Vystudoval pedagogiku a teologii na teologické fakultě Univerzitě Palackého v Olomouci. Poté absolvoval studium na Fakultě aplikované psychologie se zaměřením na oblast užívání drog a závislostí na Univerzitě Johna Moorese v Liverpoolu. Od konce 90. let pracoval na zřizování, rozvoji a hodnocení komunitních služeb zejména v oblasti drogové prevence, léčby a rehabilitace. V letech 2000–2009 se aktivně podílel na přípravě komunitních protidrogových strategií i na projektech financovaných Evropskou komisí. Dnes je ředitelem neziskové organizace Podané ruce a zakladatelem think-tanku Racionální drogová politika.
