Konopí: symbol ženství 

Dne 4. února 2020 uplynulo 200 let od narození spisovatelky Boženy Němcové. Dodnes je známá především románem Babička, ale i různými povídkami, pohádkami a cestopisy. Téma konopí se vyskytuje v několika jejích dílech  a vždy je spojováno s tvrdou ženskou prací. 

V cestopise Z Uher. Zpomínky z cesty po Uhřích. Kraje a lesy ve Zvolensku Němcová vzpomíná, že na horách se hojně seje konopí a ženy si z něj tkají bílé nebo modře barvené plátno. Rovněž srovnává dvě tradiční plodiny: „Len seje se méně, ale konopí bujně vyrůstá.“

V konopářství na území českých zemí i Slovenska hrály ženy významnou roli. O jejich práci v této oblasti se dozvídáme z různých historických a literárních děl. Dobové prameny 19. století spojují konopí s ženstvím. Dorůstající konopí bylo obrazem dospívající dívky, odrostlé konopí zase bylo podobenstvím dospělé ženy. Vytržené a namočené konopí představovalo stařenu.

Pověry a pořekadla 

Pověry jsou odedávna součástí lidského života a představují víru v magickou moc. Není divu, že i pěstování konopí bylo spojeno v české i slovenské kultuře s celou řadou pověr.

Pěstování konopí bylo v české i slovenské kultuře spojeno s celou řadou pověr. 

Strážkyněmi obyčejů a tradic při pěstování konopí byly hlavně ženy. Z toho důvodu se mnohé konopné pověry týkaly ženských životů, osudů a vztahů s muži. Hlavní starostí žen bylo, aby konopí vyrostlo vysoko, proto se ve střední Evropě zachoval zvyk skákání do výšky. Odkazuje na to i pořekadlo citované v Lidových novinách v roce 1932: „Jak vysoko dívky na masopust skáčou, tak vysoko jim vyroste konopí.“

Dobové prameny 19. století tvrdí, že pěstování konopí bylo výhradním právem žen. Konopí se tak stalo i symbolem ženství, prezentovaným v lidových písních a poezii. Hezkým příkladem je píseň „Rostou, rostou, rostou“. Popisuje dospívající pannu, na niž čeká mládenec:

Rostou, rostou, rostou – konopě za cestou

a jsou pěkně zelené,

mezi nimi roste – černooké děvče,

až vyroste, bude mé.

Josef Rosický v díle Květiny podzimní se zvláštním zřetelem ku květeně domácí v roce 1888 uvádí, že někdy je konopí zelené a děvče dospělé, a přece se o něj ženich nehlásí:

Za našimi humny zelené konopě:

Ver na naše dveře nikdo nezaklope.

Dle tradice se dívky večer v den sv. Jana Křtitele válely po vzrostlém konopí, a pokud se zválené rostlinky znovu zvedly, bylo to dobrým znamením, že se dívky do roka vdají.

Známou slovenskou lidovou písní o trablích s vdavkami je „Konopa, konopa, zelená konopa“:

Konopa, konopa, zelena konopa

na tie naše dvierka nikto nezaklopa

Hej, Dunaj mine vize daj zezu rezedu

naj mine vize rize…

Píseň má i moravskou verzi, v níž je nápadník laškovně varován: 

Konopa, konopa, zelená konopa,
volačí šohájek na okno zaťuká.
Zaťuká, zaťuká šohájek volačí,
zalúbily sa mu moje černé oči.
Moje černé oči ako ten aksamit,
škoda jich, šohajku, škoda jich zakalit.
Zakalit, zakalit dovede ledakdo,
ale jich potěšit dovede málokdo.

Podle jedné pověry mohla žena během předení konopí poznat, jaký ženich na ni čeká. Pokud žena napředla málo konopí, měla si najít muže nízké postavy, pokud hodně, tak vysoké. 

Pro úplnost dodejme, že konopí si našlo své místo i v Rukopisu královédvorském, který měl pocházet ze 13. až 14. století, než se zjistilo, že se jedná o velmi povedený podvrh ze strany obrozeneckých vlastenců:

Pleje děva konopě

u panského sada,

pytá sě jiej skřivánek,

pro če žalostiva…

Zvyklosti na východě

Například v Rusku v 18. a 19. století panoval při pěstování konopí zvláštní obyčej. Ženy na jaře chodily na pole, kde kladly na šátky čerstvě napečené koláče pro spanilou Vesnu, aby se urodilo dostatek konopí. Pokud koláče zmizely, úroda měla být dobrá. 

V Rusku si vždy večer 29. listopadu dívky předpovídaly budoucnost. Sloužil k tomu zvláštní rituál: o půlnoci vzaly konopná semena, vyšly na dvůr, obešly třikrát dům a během rozsívání semene odříkávaly:

Ja, svjatyj Andriju,

konopelki siju:

daj že, bože, znati,

s kim vesillje hrati.

Potom ulehly ke spánku a budoucí ženich se jim měl zjevit ve snu. 

V jiném kraji zase dívka vstala brzy ráno před východem slunce a tajně vzala hrst konopných semen, zavázala si je do košile a nosila je celý den u sebe. Večer semena rozesela na zem se slovy: „V noci přijde můj souzený trhat konopí.“

Čarodějní hermafrodité

V úvodní pověsti od Boženy Němcové se hovoří o tom, proč se konopí musí trhat dvakrát. Z textu se nepřímo dozvídáme, že konopí je dvoudomá rostlina, což znamená, že rozlišujeme samčí („poskonné“ či „paskonné“) a samičí („hlavaté“) rostliny.

Za zmínku stojí, že slovenský vědec, botanik a polyhistor Jozef Ľudovít Holuby napsal v roce 1914 práci s názvem Pravda a pověra o konopí. U něj se dozvídáme, že v minulosti běžně rostlo i takové konopí, které mělo na jedné lodyze samčí i samičí květy (tzn. bylo jednodomé). Takovému jednodomému konopí ženy a dívky říkaly „sveřepé“ nebo „bláznivé“ konopí. V dnešním výrazivu je to takzvaný hermafrodit.

Při trhání „poskonného“ konopí vybíraly dívky a vdovy „sveřepé“ konopí, které si strkaly za pás, a když měly rostlin devět, odložily si je na brázdu. Těchto devět sveřepých hermafroditů nepozorovaně vložily do nějakých mužských kalhot a v noci si pak daly stvoly pod hlavu, aby se jim zdálo o „osúdencovi“, tj. o ženichovi, kterého jim určil osud.

Domů si z „konopice“ odnášely jen oněch devět rostlin a ostatní hermafrodity zahazovaly, neboť kdyby se vlákno takového konopí dostalo do příze a do plátna, tak ten, kdo by na sobě nosil šaty ušité z toho plátna, by se musel – podle všeobecně panující domněnky – zbláznit nebo utopit.

Od semínka po šaty

Eva: časopis moderní ženy v roce 1936 otiskl článek Heleny Malířové nazvaný „Slovácké přástky v Bulharsku“. Autorka v něm popisuje těžkou práci obyvatelek slovenských kolonií v Bulharsku s konopím. Z článku se dozvídáme mnoho zajímavých informací z jejich každodenního života.

Kromě setí prováděly v konopářství veškeré manuální práce výhradně ženy. Právě ony skládaly požaté konopí do řeky, zatěžovaly jej kameny a nechávaly týden ve vodě. Helena Malířová se vyptávala slovenských osadnic, zda jim při tak těžké práci pomáhají muži. Ženy s širokým úsměvem odpovídaly: „Muži? Ale kdeže, ti se takové práci raději vyhýbají…“ 

Strážkyněmi zvyků a obyčejů při pěstování konopí byly hlavně ženy.

Jakmile ženy konopí vytáhly z řeky, nastalo sušení. Po mlácení (neboli potěrání) se konopí očistilo, vytřáslo a rozčesalo (vochlovalo). Jednalo se o složitý pracovní postup, jehož další fází bylo předení na kolovrátku. Předení ženy ani nevnímaly jako práci. „Co bychom dělaly celou zimu?“ divily se. 

Předení pro ženy představovalo hlavně zábavu, takže bylo provázeno hlučnou veselostí, žerty a škádlením. Mnoho osadnic ze Slovenska mělo herecký talent a věnovalo se ochotnickému divadlu. Při předení se převlékaly za cikánky, chlapce nebo za bulharské „lazarky“ – dívky, které se účastní tamějšího svátku a „lazarují“, tedy bláznivě tancují a zpívají.

Anička konopě močila,

žabka jí do kapsy skočila;

na druhý den močila len,

žabka jí z kapsičky skočila ven.

(česká lidová píseň)

Konopická slavnost

V Čechách ženy poté, co na poli skončily s náročnými pracemi s konopím, pořádaly tradiční slavnost. Tato oslava sklizně (tj. konopice) se nazývala „konopická“ a po dlouhá staletí byla spjata výhradně se ženami. Až postupem času k ní byli postupně přizýváni i muži. Dobové články z meziválečného období popisují oslavu takto:

V konopicích bylo vždy dlouho do noci živo, neboť večer po práci přišli tam i chasníci a vesele dováděli s děvčaty. V konopicích také vznikla myšlenka oslaviti veselým způsobem ukončení hlavních prací s konopím a lnem, podobně jako se slaví dožínky.

(Poslední list, 1939, článek „Staročeská Konopická“)

Staročeská konopická má své kořeny v minulosti tak dávné, že v některých meziválečných tiskovinách se mylně uvádělo, že jde o svéráznou veselku rozšířenou z vesnice Konopice nebo slavnost konanou na počest Žižkova vítězství v bitvě u Sudoměře, v níž se svou chrabrou spoluúčastí proslavily ženy.

Při slavnostech se zpívaly písně, které již nejsou známé. Zachyceny jsou však v dobových dílech a periodikách:

Jak se ten máječek pěkně zelená,

když nám ho zalévá milý do rána.

Milý do rána, do dne bílýho,

přišla si matička s holí pro něho.

Kuriozity pro zdraví

V dobových časopisech pro ženy se dokonce daly najít i konopné recepty. Pokud jste chtěli podpořit růst vlasů, mohli jste zkusit následující postup:

Vezměte vršky konopí, když už počíná vyrážet ze země, a máčejte je pak 24 hodin ve vodě. Do toho pak namáčejte hřeben a češte se. Je jisto, že tento prostředek velmi podpoří vzrůst vlasů. (Eva, časopis moderní ženy, 1932)

Lidová moudra pak nabízejí ještě odvážnější využití:

Sveřepé konopí dávají do postele, neboť od jeho zápachu údajně blechy vyskáčou. Leckde dávají do postele i konopné plevy, neboť i ty „blechy odhánějí“.

(Jozef Ľudovít Holuby: Pravda a povera o konope)

Ženský underground

Kulturní dějiny konopí z genderového hlediska nejsou obecně známé. Ačkoli archivy a knihovny jsou pro tuto oblast bádání štědře vybaveny, není v možnostech jednoho článku obsáhnout celý fenomén.

I z letmého vhledu do této problematiky je ale zjevné, že konopí je symbolicky a dějinně propojeno se ženstvím. Ženy totiž měly ke konopí úzký vztah. Využívaly ho v každodenním životě (při vaření, tkaní, proti hmyzu i při lidových obřadech), v důsledku čehož bylo reflektováno primárně v lidové kultuře. 

Dominika Kleinová

Interní doktorandka na Univerzitě v Pardubicích, kde zkoumá a učí dějiny prostituce. Konopí ji zajímá z historické perspektivy, snaží se hledat v archivech zapomenuté informace, které mění současné poznání.