Představa, že konopí se objevilo v Česku až po roce 1989, je mylná. Za dob totality se tu pěstovalo, kouřilo i pašovalo. Jaké byly nejznámější československé kauzy? Co se řešilo v rámci soudních procesů? Byli obžalovaní obviněni z šíření a přechovávání „marihuany“, nebo byli perzekvováni za to, že byli součástí undergroundu a signatáři Charty 77?
Únorový převrat v roce 1948 znamenal pro Československo nastolení nových politických, ekonomických a společenských podmínek. Země se stala součástí sovětského bloku a v každodenním životě měla hlavní slovo komunistická strana a policejní složky Státní bezpečnost (StB) a Veřejná bezpečnost (VB).
Prášková toxikomanie
Změny v socialistickém bloku nastaly také ve vnímání drogové problematiky a závislosti. Do popředí se dostalo téma nealkoholové toxikomanie, která souvisela se zneužíváním různých léků dostupných v lékárnách. Běžně se stávalo, že se lidé vloupali do lékáren nebo padělali recepty na analgetika, hypnotika, sedativa a na léky proti astmatu.
Užívání konopí bylo u nás marginální záležitostí a z hlediska zákona spadalo pod nealkoholovou toxikomanii. Československo obecně drogové mafie nezajímalo, sloužilo pouze jako tranzitní stanice do třetích zemí. Hranice byly v té době uzavřené a přísně střežené.
K nárůstu užívání konopí a jiných omamných látek došlo až během normalizace.
Následkem toho byl dovoz drog minimalizován a první případy pěstování, pašování a kouření konopí se začaly objevovat až koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let 20. století. V tomto období se na celnicích objevili i první dva psi, konkrétně německý ovčák a labrador, jejichž úkolem bylo odhalovat pašované drogy. Jejich výcvik byl zaměřen na hledání konopí, kokainu a heroinu.
Trestní zákony
Poválečná legislativní úprava řešila tento „problém“ trestním zákonem č. 86/1950 jako drogový delikt. To znamená, že zakázaná byla výroba a držení omamných látek a jedů. Tresty se tehdy pohybovaly do tří let vězení a při držení většího množství až do pěti let.
Malou změnu přinesl trestní zákon z roku 1961, který formuloval dvě základní skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů (§ 187 a § 188). Zákon trestal porušení obou paragrafů různými způsoby. Kdo bez povolení vyrobil, dovezl, vyvezl, jinému opatřil nebo přechovával omamné prostředky nebo jedy, tomu hrozil trest odnětí svobody dvě léta, peněžitý trest, nebo nápravné opatření.
Kdo hledá, někdy najde
K nárůstu užívání konopí a jiných omamných látek došlo až během období takzvané normalizace. Informační věstník Veřejné bezpečnosti uváděl, že v roce 1974 byl odhalen jeden případ zneužívání marihuany a devět případů bylo prověřováno. Prověřovány byly případy kouření a pašování hašiše a marihuany v Liberci. Další případy se týkaly pašování hašiše a konopí skupinkou Italů v rychlíku Vindobona. V roce 1975 odhalila VB dva případy pašování hašiše (110 gramů) a konopí (40 gramů) na území západních Čech.
Foto: Jindřich Štreit
O dva roky později byly odhaleny tři případy pašování hašiše (14 gramů) v rychlíku z NSR. Hašiš byl uložen v takzvaných mrtvých schránkách (různé prostory na toaletách apod.). Na základě těchto informací uskutečnila policie v roce 1977 akci Hranice, která však byla neúspěšná. Výsledková zpráva uváděla, že na celních přejezdech v Západočeském kraji nebylo nic nalezeno. Psi jen označili větrací zařízení a jedno sedadlo, což naznačilo, že tam v minulosti byly uschovány hledané látky.
Během sedmdesátých let bylo pašování hašiše zaznamenáno hlavně v letecké (31 kg) a vlakové přepravě (16 kg). Nejčastěji hašiš pašovali Afghánci z Kábulu, v menším množství i obyvatelé Československa, kteří pobývali určitou dobu v zahraničí, nebo zahraniční studenti. V osmdesátých letech byly případy pašování hašiše a konopí frekventovanější.
Mařenka, tráva, marijánka, zelíčko
Konopí se v Československu pěstovalo i před rokem 1989. Pěstitelé získávali semena různými způsoby. Nejčastěji však vytříděním semínek z ptačího zobu, dováženého z Indie a běžně prodávaného ve zverimexech. Šlechtění a zlepšování účinků konopí nebylo ničím výjimečným. Domácí pěstitelé vynakládali značné úsilí, aby se jim podařilo vypěstovat kvalitní konopí, a překvapivě se jim to dařilo.
Užívání drog bylo považováno za „negativní důsledek kapitalistického způsobu života“.
Analýzou dostupných semen na československém trhu se zaobíral slavný chemik Lumír Ondřej Hanuš a kapitán VB Pavel Tomíček již v roce 1974. Jejich výzkum ukázal, že za správných klimatických podmínek a při správném sušení a způsobu kouření se z rostlin pěstovaných z konopných semen dostupných v tomto období v ČSSR dal získat dostatek psychomimeticky aktivních kanabinoidních látek.
Případ Marihuana
„Poslyšte rozsudek: Petr Švestka je odsouzen ke 20 měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Jaroslava Kušnírová na 22 měsíců nepodmíněně, Olga Rychtářová na 18 měsíců nepodmíněně, Miroslav Mašek na 20 měsíců nepodmíněně, Stanislav Vinklárek na 10 měsíců podmíněně na 4 roky, František Lamač – 8 měsíců podmíněně na tři roky.“
Těmito slovy byl ukončen veřejně propíraný případ Marihuana. Jednalo se o jednu z nejznámějších kauz, neoficiálně též označovanou jako „Švestka a spol.“. V případu bylo obžalováno šest lidí zařazených do kategorie takzvané volné mládeže. Šlo o mladé lidi, kteří byli součástí undergroundového světa a podle StB patřili k hnutí hippies.
Foto: Jindřich Štreit
Obvinění byli oficiálně potrestáni za pěstování a šíření Cannabis sativa na základě § 187 trestního zákona. Odsouzeni byli 25. srpna 1980 Okresním soudem v Ústí nad Labem. Ale bylo pěstování konopí skutečným důvodem jejich zatčení?
V jeden večer roku 1979 byl Petr Švestka v Řepnicích, kde se potkal s pražskými chartisty, kteří s sebou přivezli výtisk Charty 77. Švestka ji podepsal pod podmínkou, že jeho jméno zůstane skryto, protože měl brzy skládat maturitu. Po večerech přepisoval samizdaty a jiné dokumenty, které později šířil mezi svými přáteli. V roce 1978 se zúčastnil protestní hladovky za propuštění politických vězňů v Ústí nad Labem, která se konala u jednoho ze signatářů Charty 77. Situace se změnila, když byl jeho přítel Petr Šantora zatčen za šíření Charty a „závadových“ tiskovin v práci.
Místo Charty našli trávu
Do několika dnů proběhla domovní prohlídka také u Švestky. Všechny závadové tiskoviny i psací stroj byly dobře schované, ale i tak Švestka skončil ve vězení. V jednom pokoji měl totiž dle policejní zprávy semínka a sušené rostliny marihuany.
Pro veřejnou databázi Paměť národa Švestka vyprávěl o zatčení: „Nasadili mi i medvěda, to se normálně dává vrahům a nebezpečným zločincům. Je to takový pás, vepředu má oko, kam se připnou želízka. Následovaly výslechy a já vůbec netušil, co se děje. Odvezli mě do Litoměřic. Najednou mi přišlo obvinění za nedovolenou výrobu a držení omamných prostředků.“
Lidé z undergroundové komunity byli exemplárně trestáni za to, že u nich byla za zvláštních okolností nalezena marihuana.
Švestka a spol. byli obviněni jako zločinecká skupina, která šířila a přechovávala marihuanu a hašiš. Případ byl kontroverzní a média se jím intenzivně zabývala. Následovaly i další případy, kdy byli lidé z undergroundové komunity exemplárně potrestáni za to, že u nich byla za zvláštních okolností nalezena marihuana.
Jeden ze svědků vypovídal, že Petr Švestka a Miroslav Mašek distribuovali marihuanu a halucinogeny. Jiný svědek dostával manipulativní otázky a některé výpovědi vznikly pod nátlakem. Z trestního spisu ani není jasné, kolik gramů bylo nalezeno. Dle soudních a policejních záznamů měly Rychtářová a Kušnírová konopí pěstovat, přechovávat i distribuovat. Podle pamětníků však obvinění pěstovali pouze technické konopí bez omamných účinků, což soud nebral v potaz.
Exemplární tresty
Ve zprávě Charty 77 se uvádělo: „Ačkoli se jednalo o menší množství marihuany, která není v seznamu tzv. tvrdých jedů, byla výše trestu stanovena v horní polovině. Celý případ se vyznačoval perzekucemi řady mladých lidí v celém Severočeském kraji, zejména domovními prohlídkami a výslechy chartistů.“
Případ Marihuana byl výjimečný i tím, že byl prezentován v dobovém tisku. V týdeníku Průboj mu byla věnována celá strana i s fiktivními fotografiemi Maška a Kušnírové. Novinové články se vyznačovaly silně propagandistickým duchem. Autoři využívali expresivně zabarvená slova a obviněné přirovnávali k ztraceným existencím. Například popisek u jejich fotografie ze soudní síně ve zmíněném týdeníku zněl: „Po hygienickém ošetření vypadají obžalovaní opět civilizovaně…“
Konopí ze ZOO
V říjnu 1981 byl jistý M. P. z Tábora odsouzen k trestu odnětí svobody jednoho roku. Při výslechu přiznal, že kouří konopí v cigaretách a koření si jím jídlo. Podle vyšetřovatelů ho měl dávat i svým přátelům. Při domovní prohlídce u něj bylo nalezeno 304 gramů konopí, 3 injekční stříkačky, 31 jehel a 33 tablet Trisedylu. Ve výpovědi obžalovaný uvedl, že konopí našel v psychiatrické léčebně v Brně a v brněnské ZOO.
Hašišoví bratři
Případ s názvem Hašišoví bratři byl podobně jako případ Marihuana prezentován v týdeníku Průboj v roce 1981. V tomto případě byli obviněni dva bratři Jaroslav a Jiří Vaňkovi z Jablonce nad Nisou. Nakonec dostali exemplárně vyšší trestní sazbu, protože zločin měli spáchat v organizované skupině. Oba byli za pěstování konopí odsouzeni na 20 měsíců nepodmíněně.
I v tomto případě můžeme sledovat odpor vůči totalitě, oba bratři totiž aktivně podporovali Chartu 77.
Záhadný objev marihuany
Další případ, který měl spojitost s Chartou 77, se odehrál v červenci 1982 v Chomutově. Básník a kritik Ivan Jirous alias Magor, publicista František Stárek zvaný Čuňas, Michal Hýbek a Milan Frič byli obviněni z trestného činu výtržnictví a z přečinu proti veřejnému pořádku. Dva z nich byli obviněni i z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů – Jirous a Hýbek měli údajně u sebe přechovávat marihuanu.
Foto: Jindřich Štreit
Podle mluvčích Charty 77 bylo konopí záhadně objeveno za podezřelých okolností při domovních prohlídkách. Dokazování u soudu provázely nejasnosti. Jirous si proto vyžádal předvolat příslušníka VB, který byl přítomný u prohlídky, aby to objasnil na místě. Jak uvádějí mluvčí Charty 77, „na chodbě vybral z většího množství sáčků s kořením dva a přinesl je do místnosti s tvrzením: ,To je ta marihuana.‘ Nad tímto se pozastavil i u soudu vyslechnutý soudní znalec, podle jehož mínění může pouze expertiza objasnit, zda jde o drogu, či ne. Prohlásil, že on sám by se neodvážil z drti sušených lodyh a lístků vůbec určit, o jakou rostlinu jde.“
O trávu nešlo
Jirous i Hýbek v průběhu celého trestního řízení popírali, že by kdy konopí vlastnili, měli v držení či požívali. Soudce neměl slitování: Jirous dostal trest odnětí svobody na tři a půl roku a Hýbek osmnáct měsíců. Podstatná však byla úplně jiná skutečnost: skupina spolupracovala na časopise VOKNO, jenž byl v pozdějším procesu označen jako protisocialistický a protispolečenský.
Shodou okolností měl být v tehdy chystaném šestém vydání časopisu zařazen i pestrý blok příspěvků věnovaných drogové problematice. Stárek konzultoval s odborníky otázku zneužívání běžně dostupných léků i chemických činidel typu čikuli a toluen. VOKNO se tak snažilo „prolomit informační blokádu“ týkající se užívání drog, jelikož oficiální tisk vytrvale popíral, že by v dokonalé socialistické společnosti mohlo docházet k soustavnému zneužívání narkotik. Drogy byly totiž zásadně „negativním důsledkem kapitalistického způsobu života“.
Podklady pro šesté číslo VOKNA byly zkonfiskovány a vydávání časopisu bylo na tři a půl roku přerušeno. Dnešní magazín Legalizace, zatím nepravomocně odsouzený za šíření konopné toxikomanie, tedy zjevně není prvním českým periodikem pykajícím za to, že se zabývá tabuizovanými tématy.
Problém je vždy jinde
Indické konopí se v totalitním Československu pěstovalo, kouřilo a pašovalo v uzavřených komunitách. Významnější kriminalizace jeho uživatelů se začala odehrávat až během normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se režim po sovětské okupaci ocitl v prohlubující se krizi.
Největším problémem bylo v Československu zneužívání léků na předpis.
Největším problémem bylo v Československu – kromě nestřídmé konzumace alkoholu – především zneužívání léků na předpis. Záliba v konopí byla zcela okrajovým jevem. Tresty za jeho přechovávání a užívání byly nižší, ale to pouze tehdy, pokud obviněný nepodepsal Chartu 77 anebo nešířil protisocialistické tiskoviny.
Jak je výše vidno, dnešní tresty za přechovávání či „výrobu marihuany“ jsou paradoxně mnohem přísnější než za totality. Ve výkonu trestu v souvislosti s konopím je dnes téměř tisíc lidí a mnozí z nich si kvůli několika desítkám rostlin, a to bez důkazu o jakémkoli prodeji, odpykávají i dlouholeté tresty.
A zatímco za totality bylo držení konopí pro státní orgány jen záminkou k perzekuci a jakýmsi přidruženým přestupkem vedle vážných „zločinů“ ideologické povahy, dnes je samotná protikonopná represe prostředkem k prosazování specifické ideologie. Podle jejích zastánců by měli občané spořádaně konzumovat pouze povolené drogy jako alkohol, tabák či hypnotika na předpis – ačkoli z hlediska závislostního potenciálu a dopadů na zdraví se jedná o drogy tvrdé.
