V naší zemi máme spoustu státem uznaných svátků. Přesně je jich letos třináct. Z nich některé jsou obdařeny pracovním volnem, jiné ne. Máme ale tady také dva svátky, které stát uznat nechce. Přitom je slaví obrovské množství lidí nejen v Česku, ale po celém světě. Jeden slavíme na jaře, kdy někteří již mají zasazeno, a jiní se k tomu teprve chystají. Druhý na podzim, v době sklizně. Mohlo by se zdát, že se jedná o obdobu starých, pohanských svátků vítání období života a plodnosti, v poslední čtvrtině roku pak jeho ukončení. Asi by to tak mělo být a snad jednou i bude. Dnes tomu tak bohužel ještě není. Dnes jsou to svátky boje za skutečné, nepokroucené právo dospělých a svéprávných lidí.
Právo na to, že je jen a jen věcí těchto lidí, jestli se rozhodnou ke své pohodě a uvolnění po celodenních stresech v kruhu svých přátel požít skleničku dobrého vína, nebo kvalitní joint. Také je to ale svátek boje za svobodné rozhodování v tom, jestli v době, kdy na nás dolehne nějaký zdravotní problém, k jeho odstranění použijeme léky syntetické, vyvolávající další problémy, ale přinášející nesmírné zisky farmaceutickým firmám, nebo léčivou rostlinu, kterou si sami zasadíme a vypěstujeme na své zahrádce.
Ty svátky se jmenují Million Marihuana March a Cannafest a ta rostlina se jmenuje konopí.
Kam kráčíme?
Kolektivní oslava prvního z těchto svátků se v Praze uskutečnila v sobotu 4. května a tradičně začala demonstrací. Pochodem z Karlova náměstí až na ostrov Štvanice, kde vše pokračovalo společným happeningem.
Letošní MMM byl první v historii, nad jehož pořádáním převzal patronát Magistrát města Prahy.
Mohlo by se zdát, že vše je každý rok stejné a k žádnému pokroku nedochází. Že sice pochodujeme Prahou, máváme transparenty a provoláváme hesla, ale že k těm, kteří současný stav změnit mohou, to buď nedoléhá, nebo nás prostě slyšet nechtějí. Jenže ono tomu tak není. Vše jde sice velmi pomalu, ale přesto se posouváme vpřed. Stačí si vzpomenut, jaká byla situace v roce 1998, kdy se na Staroměstském náměstí konala první demonstrace za legalizaci konopí, a porovnáme vše se situací dnes. Nevybojovali jsme toho málo. Tehdy někteří policisté pořádali přímo hony na kluky s jointem. Dnes, pokud je někdo přímo neprovokuje, tak se zásahu často raději vyhýbají.
Propaganda dělala, co jen mohla, aby lidé s jointem byli pro ostatní jen smažky, feťáci a lidský odpad, nad kterým je potřeba se jen zhnuseně ušklíbnout. Dnes se lidé spíše podivují nad tím, když někdo, třebas i ověšen vysokoškolskými tituly, kdo ale o účincích konopí nemá ani to nejzákladnější povědomí, vystupuje v televizi a hlásá tam dávno vyvrácené nesmysly o jeho škodlivosti. Policista, který po udání vnikne do nemocničního pokoje, aby tam staré a nemocné ženě sebral z nočního stolku krabičku s trochou drceného konopí, jež ona užívala pro své léčení, si vysloužil odsouzení snad ode všech.
Pamatuji si ministra zdravotnictví, který sice o konopí nevěděl ani to, zda ta rostlina je zelená, přesto se neustále oháněl její „nebezpečností“. Léčebné konopí je jako léčebný prostředek dnes potvrzeno i zákonem. Počty lékařů majících oprávnění ho předepisovat se neustále zvyšují. A politici již také váží svá slova, když se k otázce konopí mají vyjádřit. Ostatně letošní MMM byl první v historii, nad jehož pořádáním převzal patronát Magistrát města Prahy.
Ničeho z toho bychom nedosáhli, kdyby nebylo takovýchto akcí a hlavně kdyby nebylo dost lidí, kteří se nebojí těchto akcí účastnit, zvednout svůj hlas a dožadovat se svých práv.
Nejde jen o průvod a demonstraci
MMM není jen barevný a rozjásaný pochod Prahou a tance v rytmu ska či reggae. Je to také setkání přátel, pořádání diskusí s lékaři a politiky, a hledání a předávání zkušeností. Kdo chtěl, mohl tančit. Kdo potřeboval kvalitní konopnou mast, mohl si ji za nevelký peníz koupit. A nejen mast. Ve spoustě stánků se prodávalo dobré jídlo, upomínkové předměty se vztahem ke konopí, výborné konopné pivo, oblečení s konopnou tématikou a tak dále.
Potkal jsem se tam i s rodiči malé Růženky Hokešové z Prahy. Malého a nádherného človíčka, se kterým si osud krutě zahrál. Narodila se s postižením zvaným Patauův syndrom. Velice se trápila. Bolesti, problémy s dýcháním, epileptické záchvaty. A drahé léky nepomáhaly. Pak jí začali podávat po pár kapkách oleje s konopným extraktem. Bolesti ustoupily a Růženka se poprvé od svého narození usmála. Také epileptické záchvaty nebyly tak časté a zmírnily se. Bohužel s tímto postižením se dlouho žít nedá. I Růženka již odešla. Její maminka mi říkala, co vše jim Růženka svou krátkou návštěvou na tomto světě dala. Ona i její manžel se usmívali. Mně tekly slzy. I o tom je pražský Million Marihuana March.
Jedním z hesel letošní akce bylo: „Kriminalizace je nesmysl. Pojďme se společně zasadit o lepší legislativu.“ Já jsem si tam koupil tričko s vyobrazením dvou rukou blížících se k sobě. Jedná se o výřez obrazu Stvoření Adama od Michelangela Buonarotti, kterou ve Vatikánu namaloval na strop Sixtinské kaple. Na tom tričku je jen malá změna. Adamova ruka svírá mezi prsty joint. A já si myslím, že tento upravený kousek obrazu slavného malíře přesně vystihuje heslo organizátorů letošního MMM. Ty ruce se náhle mění. Již to není ruka Adamova a ruka Boží. Ta ruka s jointem je ruka nás všech, kteří za konopí bojujeme. A chceme, aby ta druhá ruka byla rukou mocných tohoto státu.
Co tím gestem chceme říci? „Přestaňme bojovat. My nejsme zločinci. Jsme svobodní lidé. Nechceme ubližovat ani jiným lidem, ani svému státu. Tuto naši podávanou ruku neberte jako výraz naší slabosti. Tak to není. Vy nemáte šanci nás porazit. Tímto naším vzájemným bojem ale trpí nevinní. Tak proč ho vést dál? Pojďme se domluvit. Spolu dejme dohromady zákon, který budeme všichni chtít ctít.“
Text: Zdeněk Majzlík
