Glosa: Pětatřicet let s konopím

Narkomani s oblibou vykládají, kterak spadli do drog. Já se k dennímu užívání marihuany promyšleně rozhodl v roce 1995. Nezradil jsem a nikdy toho rozhodnutí ani na vteřinu nelitoval. Jak proběhla léta, kdy jsem konopí kouřil jen občas, i těch dalších třicet?

„Žlutá žárovka svítí do rána, marihuana, marihuana…“ Těmito verši ve mně probudil zájem o konopí někdy v patnácti letech Ludvík Aškenazy v knize Černá bedýnka. Měla by se zakázat! Reálně jsem se k „máničkovské gandže“, tak 5–7 procent THC, dostal o pár let později, v sedmnácti osmnácti. Od spolužačky ze základní školy, která už tehdy byla na opiátech. 

V roce 2013 mi hrozilo pět let vězení za anekdotu o konopí v tištěném Reflexu. 

Marihuana mne nesmírně oslovila. Na rozdíl od alkoholu ve mně nebudila exhibicionismus a agresivitu. A neměl jsem po ní kocovinu. Za vysokoškolských studií jsem se ke konopí dostával sporadicky, ale každá další opice mi ukazovala, že alkohol pro mne není. 

Porevoluční léta

Můj první článek do novin vyšel v časopise Zrcadlo na jaře 1990, apeloval na legalizaci eutanazie. Druhý vyšel v létě 1990 tamtéž a jmenoval se „Chceme legalizovat marihuanu“. Byl u něj lístek s dotazníkem a ten měli lidé, kteří myšlenku podporují, poslat do redakce. Nepamatuji si, kolik jich přišlo, snad tisíc. 

Odevzdal jsem je v Poslanecké sněmovně, redakce k tomu udělala show na Václaváku a mně pár dní poté doma na římse okna bouchla improvizovaná zápalná bomba. Pochopil jsem, že držím prst na tepu doby, a ukončil postgraduální studium na katedře psychologie. Šel jsem měnit svět. Hlavně legalizovat konopí. Byl jsem přesvědčen, že za pět let to bude a pak se vrátím k sociálně psychologickému bádání. Lidé plánují, B-h se směje. Takže jsem neplánovaně nastoupil do časopisu Reflex, pro legalizaci klíčové společenské síly.

Opakovaně jsem chodil vysvětlovat na policii, zda jsem některým ze svých článků nepropagoval drogy.

Má první kniha – malá zelená knížečka Marihuana – vyšla na jaře 1993. Uběhly dva roky, dozvěděl jsem se o indické vesnici Malana, kde je konopí posvátné, a jel si ji do západního Himálaje prohlédnout. Bylo jaro 1995, seděl jsem v městečku Mandi na úpatí Himálaje v Hanumanově templu se sádhuy. Hinduistickými mnichy, kteří jako sakrální substanci užívají čaras – indický hašiš ze zelených rostlin. Po něm jsem porozuměl i jejich výkladu o Šivovi. 

Když jsem k večeru odešel a těžce zkouřený se poflakoval po Mandi, došlo mi, že chci vidět svět jako tam a v tu chvíli. Že už zkouřenej zůstanu, že moje osobnost je s THC lepší. Ale že nezůstanu v Indii, že si to musím zařídit doma. Tam, kam patřím a kde by lidé trochu nadhledu z THC potřebovali víc než tehdejší Indové.

War on drugs mohla začít

Byl jsem tam ještě dvakrát, dohromady tři čtvrtě roku, a pak se vrátil a dal se do práce. Nejprve jsem dělal kampaň na podporu olomouckého nakladatelství Votobia, stíhaného za šíření toxikomanie vydáním knihy Vaříme s konopím Adama Gottlieba. 

Objeli jsme se šňůrou besed republiku a já hřímal, kterak je potřeba legalizovat. Pak jsem napsal o indických zkušenostech knihy Zkouřená země a Klášter. O rok později, 1997, knihu Marihuana se šedivou obálkou. Šlo o jinou knihu než ta první Marihuana, ta byla zelená a měla jiný text. Vedle toho se ale v ČR rozjíždělo volání po „válce proti drogám“ reaganovského typu, kterou prosazovala lidová strana, hlavně tehdejší poslanec Pavel Severa. A skutečně pak Parlament přijal „Severovu novelu“, která zavedla trestnost držení i malého množství marihuany pro vlastní potřebu. Bylo nastoleno právní prostředí pro war on drugs, válku proti drogám.

Závan zdravého rozumu

Vedle toho poslanec ODS Ivan Langer dal dohromady skupinu mladých expertů – většinou z Moravy – a začala vznikat vědecky pojatá „Analýza dopadů novelizace drogové legislativy“. Tehdy se na veřejnosti objevila jména jako Tomáš Zábranský (kamaráde, Tvá smrt mne zasáhla mimořádně bolestně), Viktor Mravčík a další protagonisté vědeckého přístupu k drogám. Když výsledky analýzy vyšly jako vědecká studie, bylo plně prokázané, že REPRESE NIC NEŘEŠÍ. 

Tohle období symbolicky završila iniciativa poslance ODS Františka Pejřila, kdy jako první v Česku podal v Poslanecké sněmovně návrh novely zákona, co měla trestnost držení konopí pro vlastní potřebu zrušit. Novela neprošla a tento odvážný čin stál poslance Pejřila spoustu politických bodů. Věděl, že se to stane, už když do toho šel – proto si jej dodnes nesmírně vážím za kuráž, se kterou to udělal.

Strach

Mně ale nastala léta úzkostí. Opakovaně jsem chodil vysvětlovat na policii, zda jsem některým ze svých článků nepropagoval drogy. Pak se na mne nalepil stalker, a aby se to nepletlo, měl paranoidní schizofrenii a byl na heroinu. Když se nakonec sám zastřelil zbraní, co si koupil na mne, ulevilo se mi.

V policejním časopise vyšel článek zplozený Národní protidrogovou centrálou „Ne legalizační lobby“, jak je potřeba zabránit médii hlásané toleranci k drogám – a já měl pocit, že je o mně. A pak se mne pokusil až překvapivě sofistikovanou hrou zkompromitovat drogový organizovaný zločin – pokusili se mne zaplést do obchodu s drogami. Transkontinentálního. 

Nezbývalo než psát a psát. Kniha Jak se berou drogy, pak Marihuana 2 000 a konečně přišel Reflex Cannabis Cup. Dlouhá léta největší marketingový pouták Reflexu, fotosoutěž o nejhezčí vypěstovanou kytku. A protože jsem kromě konopí psal i o neonacistech, nakonec jsem se musel na čtvrt roku přestěhovat do neznáma. Náckové plánovali mou vraždu.

Piráti na palubě

Pak se na politické scéně objevila Pirátská strana, co měla legalizaci v programu, a já ve velkém rozhovoru pro časopis Legalizace oficiálně uzavřel svou aktivistickou kariéru. Člověku jako já z principu nemůže systém vyhovět. Jen jsem dvacet let připravoval půdu, aby legalizaci nakonec politicky protlačil někdo přijatelnější. To měli být Piráti. Já si konopí ponechal jako okrajové téma, když už se jó něco dělo. 

U nás by lidé potřebovali trochu nadhledu z THC víc než Indové.

V roce 2013 se však rozjela policejní akce proti growshopům a orgány činné v trestním řízení mne vzaly taky. Byl jsem obviněn za anekdotu o konopí v tištěném Reflexu z šíření toxikomanie a hrozilo mi pět let vězení. Když mi v Bartolomějské brali otisky prstů a vzorky DNA, pochopil jsem, že to policie myslí vážně. 

Po čtyřech měsících státní zastupitelství obvinění zrušilo, byl to objektivně nesmysl. Závislosti na uklidňujícím xanaxu, co jsem si za ty čtyři měsíce vypěstoval, jsem se musel zbavit sám.

Čekání na Blažka

Dalších dvanáct let jsem čekal v záloze, kdyby se úřady zase rozjely, a sledoval, jak jsou legalizační aktivity Pirátů neúčinné. O konopí jsem psal okrajově, kolem legalizace se nic nedělo. Přišel Jindřich Vobořil, osvícený vládní zmocněnec pro drogy, jeho odborně perfektní návrh legalizace neprošel, a vypadalo to, že se zase nebude dít nic. 

Pak se objevil ministr Pavel Blažek a přifařil legalizaci k novele trestního zákona. Parlament ji odhlasoval, prezident podepsal a přišel první leden 2026. Dal jsem si do krabičky deset gramů a chodil s ní dokola po Vítězném náměstí. Legálně. Netrvalo to pět, ale třicet pět let. Ale stálo to za to. 

Jiří X. Doležal

Redakce

V redakci Konopí působí na slovo vzatí odborníci, kteří se konopí věnují profesně, i pacienti, kteří se jím dlouhodobě léčí.