Dopis z jedné věznice, který nám přes občanskou iniciativu Rodiny proti prohibici přišel v listopadu do schránky, vyrazil celé redakci dech. Ihned jsme kontaktovali advokáta paní Ivany, protože jsme nemohli uvěřit tomu, že nejde o smyšlený příběh. Obhájce nám bohužel potvrdil, že se celá věc stala tak, jak je popsána v dopise.
Jmenuji se Ivana a ráda bych vás seznámila se svým příběhem, který se opravdu stal. Není to jen sen a já nevím, jak z toho ven.
Zdravotní problémy
Narodila jsem se v roce 1990 do té nejlepší rodiny pod sluncem. Maminka se o mě vždy starala, jak nejlépe mohla. Učila mě, že lhát, krást a podvádět se nemá. Vždy mi říkala: „Ivanko, spoléhej se sama na sebe!“
Samozřejmě, že pubertu jsem snad jako každé dítě měla bouřlivou, ale dostala jsem se z toho, vyučila se jako číšník, servírka a nějaký čas v tomto oboru pracovala. Samozřejmě hned po škole, protože mě maminka vedla k řádnému životu, a práce je v životě prioritou.
Nikdy jsem neporušovala zákony, pouze jsem se provinila tím, že jsem začala užívat konopí, ale jen ze zdravotních důvodů. Měla jsem a stále mám zdravotní gynekologické problémy, podstoupila jsem několik operací – nádor na vaječníku (naštěstí nezhoubný), přišla jsem o levý vejcovod a trpím na srůsty po operacích. Díky konopí jsem dokázala nemyslet na bolesti, které mi jinak bránily normálně fungovat.
Největší dar
Po všech těch operacích jsem se dozvěděla, že má šance na otěhotnění normální cestou je velmi malá, což pro mě byl docela šok a dost mě to vzalo. Stejně jsem ale do té doby neměla moc štěstí na partnery. Jediné štěstí tehdy asi bylo, že jsem od maminky dostala byt.
V roce 2019 jsem potkala svého nynějšího přítele F. O., se kterým máme naši vysněnou dcerunku. Otěhotněla jsem asi tři měsíce poté, co jsme se poznali, a brala jsem to jako zázrak. Oba jsme byli moc šťastní a naše princezna je pro nás celý svět.
Vazba mi vše vzala, nevidím vyrůstat svou dceru, neviděla jsem její první krůčky, nemohu ji učit novým věcem.
Byla jsem s ní každý den, starala se, jak nejlíp mohla, dávala jí lásku, kterou potřebuje. Do toho jsem zvládala chod baráku, který jsme si s maminkou napůl vzaly, zahrada, dřevo, úklid, vaření… prostě vše, co je na baráku potřeba. Do toho má maminka v péči dceru mé sestry, což zahrnovalo i starání se o ni, když maminka chodila na směny do práce. Plus mám ještě mladší sestru, takže jsem toho měla dost.
Problémy s přítelem
Ze začátku byl náš vztah s F. velice pochmurný, nemohli jsme se na ničem dohodnout. Já naléhala na to, aby s námi trávil více času, ale spíš dost času trávil s kamarády a mě to štvalo. Bohužel se někdy stalo, že s námi i měsíc nebyl. Někdy jsem ani nevěděla, kde je a co dělá.
Ale jedno mu nemohu odepřít. Cokoli jsem pro malou potřebovala, tak se postaral, aby nestrádala. Co se týče peněz a pomoci s barákem, taky nikdy nebyl problém. Je pravda, že jsem mu dost věcí musela připomínat a občas byl lenoch. Ale staral se o nás, a tak jsem ho svým způsobem musela poslouchat.
Teď se dostávám k tomu, proč jsem už přes 21 měsíců ve vazbě. Jednou mě můj přítel poprosil, abych mu převzala balíček, že to nestihne. Nepřišlo mi to nijak divné, protože jsem tu a tam takhle něco vyzvedla, třeba věci na rybaření nebo oblečení. Někdy to i bylo na moje jméno, protože trvalý pobyt v baráku jsem měla jen já, on ne. Přece i manželce nebo mamince něco vyzvednete, tak jsem v tom nehledala problém.
Pošta z Anglie
Balíček jsem vyzvedla, nikdy ho neotevřela a už vůbec mi nikdo neřekl, co v tom doopravdy je. Já sama jsem se po tom nepídila, protože mi přítel řekl, že to jsou opravené spotřebiče do kuchyní, kde dělal brigádu.
Tak jsem to nějak neřešila a hned poté odevzdala příteli, který se pro to zastavil hned, jak mohl. On neměl rád, když jsem se vyptávala, kde je nebo co dělá. Prostě řekl: „Jedu něco řešit, přijedu v tolik a tolik.“ Takže jsem se dál nevyptávala. Byla jsem se svojí dcerou a užívala si každou minutu s ní.
Nikdy jsem neměla problém se zákonem a už vůbec ne s drogami. Nikdy jsem nebyla trestaná a nikdy nedostala pokutu. Žila jsem řádný život. Vše jsem se dozvěděla, až když k nám vlítla URNA a přečetla jsem si, že jsem zadržená a z jakého důvodu. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát.
Údajné se posílala marihuana do Velké Británie – tam to někdo přebral a poslal peníze ukryté v té zásilce, co jsem dohromady asi šestkrát přebrala tady v Česku. Hlavně by mě nikdy nenapadlo, že můj přítel něco takového dělá. Mně to nikdy neřekl, vůbec jsem neměla ponětí, co v těch balíčkách je. A jen kvůli tomu, že jsem přebrala nějaké ty balíčky, jsem už 21 měsíců ve vazbě a státní zástupkyně mi navrhuje deset let. Když jsem tohle zjistila, tak mě málem kleplo.
Důkazy? Netřeba!
Za celou dobu, co jsem ve vazbě, jsem vypovídala asi třikrát. Okamžitě jsem se přiznala, že jsem balíčky přebrala, ale netušila jsem, co v nich ve skutečnosti je. Jenže vše, co jsem řekla, paní státní zástupkyně otočila proti mně se slovy: „Domníváme se, že F. O., přítel Ivany P., jí to řekl mezi čtyřma očima.“ A na tom oni stavějí!
Celou dobu říkám pravdu, není ani jeden důkaz, odposlech, že bych o tom věděla a měla s tím něco společného. A i přesto mě obviňují a chtějí mé odsouzení. Tak kde je nějaká spravedlnost? Začínám pochybovat o našem soudnictví!
Dcera mě po šesti měsících ani nepoznala a nechtěla do mé náruče, což pro mě byla neskutečná rána.
Dokonce nepomohlo ani to, že můj přítel a spoluobviněný u soudu potvrdili, že jsem s tím neměla nic společného, že jsem o tom nevěděla. A že mě můj přítel hloupě využil a nemyslel na následky. Dokonce ani ti v cizině nejsou obvinění a údajně žena toho pachatele také přebrala zásilky, ale byla jen na výslechu a obviněná není. Tak kde je spravedlnost vůči mé osobě? Přijde mi to dost nefér.
Nejenže jsem přišla o dceru, kterou jsem musela dát do pěstounské péče mamince, ale také jsem jí musela darovat polovinu baráku, který jsme si braly napůl. Takže vše teď zůstalo na ní a že toho není málo. Vazba mi vše vzala, nevidím vyrůstat svou dceru, neviděla jsem její první krůčky, nemohu ji učit novým věcem. To jsou chvíle, které mi už nikdo nevrátí!
Proč stát krade dětem rodiče?
Má dcera na mně byla dost závislá, byla mamánek, a teď je pro mě dost těžké, že pomalu za ty dva roky už neví, kdo jsem. První návštěva po šesti měsících byla opravdu těžká. Dcera mě ani nepoznala, nechtěla do mé náruče, což pro mě byla neskutečná rána. Tohle si nikdo nedokáže představit, co jsem jako máma v tu chvíli prožívala.
Zavřeli mě, když dcerce bylo šestnáct měsíců. No a teď už jí jsou přes tři roky. Hrozné, jak to letí. Je moc těžké každý den se probouzet bez ní. Snažím se dělat vše proto, aby na mě nezapomněla a aby věděla, že jsem její maminka. Takže posílám různé dárečky, foto koláže s našimi fotkami. Neustále jí volám a nepřeju si nic víc než jen být se svou dcerou a trávit s ní veškerý čas!
Dozorci nechápou
Nikdy jsem nebyla trestaná a nikdy neměla problém s policií. Za celou dobu, co jsem ve vazbě, nemám žádný kázeňský trest – ba naopak paradox je, že neustále slýchám od dozorců, že sem vůbec nepatřím, že jsem na basu až moc slušná. Ale bohužel jsem tu a nic s tím nemohu udělat.
Nejhorší na tom je, že celou tu dobu u soudu říkám pravdu, ale nikdo mě neposlouchá, a já vůbec nevím, jak z toho ven. Oni mají svou pravdu a přes to nejede vlak. Takže jsem nakonec dostala pět let, a to jsem o ničem nevěděla a neměla s tím nic společného.
Jsem ráda, že to aspoň nebylo těch deset let, co mi navrhovala státní zástupkyně. Ale když si to srovnám s tresty za vraždu anebo za zneužívání dětí, tak je to o to víc nespravedlivé. Jak někdo může dostat za pobodání anebo zneužívání podmíněný trest? To je prostě k nepochopení. Kde je spravedlnost? Přijde mi to celé nesmysl, když v půlce světa je konopí legální.
Existuje naděje?
Stále jsem si myslela, že to vše dobře dopadne a že soud pochopí, že s tím nemám nic společného. Ale bohužel čekám na odvolání a doufám, že mi v Praze dají tu největší podmínku a půjdu domů za svou nádhernou dcerou, která mě potřebuje. Teď už vím, že nikdy nikomu žádný balíček nepřeberu – ani vlastní mamince.
Člověk se dostane do vězení jednoduše, ale horko těžko se z něj dostane ven. Pomalu dva roky jedna místnost, čtyři zdi, žádné slunce ani čerstvý vzduch. Neustálé osahávání a svlékání! To není život, ale přežívání, a divím se, že jsem se z toho tady ještě nezbláznila. Čas tu proplouvá mezi prsty, místo toho abych byla se svou dcerou a ona u sebe měla aspoň jednoho rodiče. Je to smutné a k pláči, protože nejvíc jsou na tom bity naše děti.
Neustále slýchám od dozorců, že sem vůbec nepatřím, že jsem na basu až moc slušná.
Myslím si, že můj trest je absolutně nepřiměřený. U soudu jsem svou vinu přiznala a dostatečně jsem soudu vysvětlila, že jsem to páchala nevědomky, což potvrdili i mí spoluobvinění, ale soud na nic z toho nebral zřetel. Žádný výnos z té trestné činnosti jsem neměla a ani nic takového nebylo prokázané, ale připadám si, jak kdyby mě nikdo neposlouchal.
Závěrem bych chtěla říct, že těžce pochybuji o tom, že v naší republice je nějaká spravedlnost. Protože kdyby byla, tak tu nejsem zavřená, ale jsem u své dcery, kterou velice miluji a moc se mi po ní stýská.
Text: Ivana P. z nejmenovaného českého vězení
Máte vy nebo vaši blízcí podobnou zkušenost? Kontaktujte občanskou iniciativu Rodiny proti prohibici, která sdružuje oběti nesmyslné konopné prohibice a jejich rodiny a aktivně se zasazuje o změnu zákonů.
Zajímá vás více? Magazín Konopí je k dostání v novinových stáncích a trafikách po celé republice. Lze si ho i výhodně předplatit.
Starší čísla stejně jako to aktuální si můžete pohodlně objednat na webu send.cz nebo v elektronické podobě na digiport.cz.
