Stoleté výročí zákazu konopí

Letošní rok je významným, leč chmurným milníkem: uplyne sto let od začátku mezinárodní prohibice konopí. Není to důvod k oslavám, ale spíše příležitost zamyslet se nad událostmi, které nás sem dovedly, a nad tím, co je potřeba udělat, abychom se konečně posunuli dál.

České zákony o konopí, stejně jako prohibiční zákony ve všech zemích světa, vycházejí z této mezinárodní smluvní kontroly. Dnes tu máme bezpočet zemí, které se rozhodly zahájit právní proces vedoucí k legalizaci konopí… a pak ho pozastavily nebo zpomalily kvůli úmluvám, která jim v tom údajně brání. Co jsou tedy tyto staré úmluvy, odkud se vzaly a proč je důležité si toto sté výročí připomínat?

Rok 1925 a dvě protichůdné úmluvy

Rok 1925 byl skutečně přelomový, neboť v rámci Mezinárodní ženevské úmluvy o opiu (přijaté 19. února 1925), kterou prosadily vlády Egypta a Jihoafrické republiky, se konopí poprvé dostalo pod mezinárodní kontrolu. Ano… prohibici konopí neiniciovaly USA, ale postkoloniální africké země!

Tato mezinárodní úmluva zařadila „indické konopí“ mezi kontrolované látky vedle opia a připravila tak půdu pro století jeho zákazu. Je však nutné si uvědomit, že toto rozhodnutí nemělo kořeny ve vědeckých důkazech, ale v třídních a rasistických předsudcích zděděných z koloniální éry, které konopí spojovaly s chudými a upozaďovanými komunitami.

Cílem je zpochybnit autority, zpochybnit status quo a požadovat spravedlivější svět.

Zajímavé je, že takzvaná Bruselská dohoda ve stejném roce uznala léčebné využití konopí jeho zařazením do mezinárodního lékopisu. Tou dobou však drtivá většina zemí měla již dávno konopí začleněné do svého národního lékopisu. Namátkou: první zemí v Evropě, která do svého lékopisu koncem 17. století zařadila konopná semena, bylo Španělsko. Dále Belgie takto klasifikovala celou bylinu konopí již v roce 1823 a Rumunsko bylo první zemí, která do svého lékopisu zařadilo konopný extrakt, a to v roce 1863. Toto uznání léčebného konopí však bylo dočasné, neboť krátce po druhé světové válce bylo z mezinárodního lékopisu vyřazeno.

Neobjektivní hodnocení

Deset let po zařazení konopí pod mezinárodní kontrolu, v roce 1935, bylo provedeno mezinárodní vědecké hodnocení pěti léků obsahujících konopí (prodávaných po celém světě největší farmaceutickou společností té doby, Parke-Davis). Závěr šetření zněl, že samotná bylina je v podstatě neškodná – dotyčná pětice léčebných přípravků sice byla vyhodnocena jako škodlivá, ale to kvůli jiným složkám, jako byl třeba strychnin, nikoli kvůli přítomnosti konopí. Závěry byly bohužel publikovány těsně před začátkem druhé světové války. 

Po válce byl tento vědecký posudek z roku 1935 politicky zneužit k šíření dezinformací a škodlivost těchto léků byla v médiích spojována s konopím. Teprve v roce 2018 proběhlo nové nestranné vědecké vyhodnocení na mezinárodní úrovni a jeho závěry zněly: „konopí je v lékařství užitečné a nežádoucí účinky související s jeho užíváním jsou omezené a snadno zvládnutelné.“

Válka s konopím

Během tisícileté společné interakce Homo sapiens a Cannabis sativa je těžké si nevšimnout zvláštního vztahu mezi vojáky a rostlinou, a to ve všech dobách a na všech kontinentech. Druhá světová válka nebyla v tomto ohledu výjimkou.

Během druhé světové války došlo k dočasnému nárůstu pěstování konopí, protože válčící země, včetně Velké Británie a Spojených států na jedné straně anebo Japonska a Německa na straně druhé, konopí zoufale potřebovaly pro vojenské účely. Jednalo se o počáteční fázi toho, co se stalo hluboce zakořeněným rozporem celé éry prohibice: průmyslové využití konopí bylo akceptováno, zatímco léčebné, zdravotní, rekreační a duchovní využití téže rostliny se přísně kriminalizovalo.

Cannabis Embassy aneb Konopné velvyslanectví vychází z aktivit započatých v roce 1998 na půdě OSN.

Faktem přitom je, že prohibice nebyla všeobecně přijímaným konceptem vždy a všude. V roce 1940 Mexiko zvolilo jiný přístup, když upřednostnilo veřejné zdraví a snižování škod. Legalizovalo totiž konopí i všechny ostatní drogy a zavedlo zdravotnické služby pro závislé, kteří měli možnost si pod dohledem odborníků legálně pořídit kýžené substance. Ačkoli tato legalizace trvala jen krátce a vláda Spojených států vyvinula na Mexiko nátlak, aby svou politiku změnilo, zůstává tato epizoda dodnes jedním z nejvzácnějších příkladů rozumné, vědecky podložené protidrogové politiky a celonárodní normalizace „marihuany“ v moderní době.

Ničivé lidské náklady

Celosvětová válka proti drogám má ničivý dopad na jednotlivce i komunity. Miliony anonymních obětí riskantního politického experimentu, kterým byla prohibice konopí, ztělesňuje tvář Phyllis Joyce Harrisové, obyčejné občanky, která byla v 50. letech dvacátého století uvězněna za prosté držení konopí a na fotografiích v médiích byla označována jako „houmlesácká hulička“.

Je jen jedním z mnoha příkladů životů, které byly zničeny touto politikou, jež se systematicky zaměřovala na nejzranitelnější příslušníky společnosti – a někdy dokonce přímo využívala drogovou politiku a prohibici k tomu, aby mohla perzekvovat vybrané menšiny, jak přiznali poradci bývalého amerického prezidenta Richarda Nixona.

Kontrola semen

Po druhé světové válce se v Evropě začalo usilovat o vývoj nových odrůd konopí s nízkým obsahem THC, které do té doby neexistovaly. To bylo usnadněno Mezinárodní úmluvou na ochranu nových odrůd rostlin, která vytvořila něco jako patentový systém pro nové odrůdy. Došlo tak k nahrazení tradičních odrůd konopí odrůdami, které byly určeny pro komerční účely. V Evropě měl tento postup velký komerční význam, neboť registrované odrůdy se staly jedinými povolenými plodinami v rámci „technického“ konopí, což vedlo k postupnému zániku a vymýcení lokálních odrůd. 

Prohibice nebyla všeobecně přijímaným konceptem vždy a všude.

Zavedení těchto stabilních rostlin s nízkým obsahem THC také poprvé umožnilo modelovat přírodu podle antropogenních koncepcí, konkrétně podle umělého binárního rozlišení na sativu a indiku. Toto rozdělení rodu konopí na „dobrou“ sativu a narkotickou „indiku“ z Indie vymyslel v 18. století francouzský přírodovědec Lamarck ve své pracovně, aniž by kdy vycestoval do zahraničí a spatřil cizokrajné rostliny konopí na vlastní oči. Jen několik let poté, co Lamarck s tímto konceptem přišel, se ukázalo, že se mýlil. V 19. století to opakovaně prokázali botanici z mnoha zemí, kteří zjistili, že za výtěžnost a sílu pryskyřice jsou odpovědné pouze klimatické a pěstitelské parametry, nikoli domnělý druh byliny.

Přesto se po vynálezu rostlin s nízkým obsahem THC zdá, jako by se lidem podařilo ohnout přírodu tak, aby odpovídala Lamarckově hypotéze. A tím udržovat prohibici a prohlubovat její hluboké rozpory…

Síla aktivismu a „konopné velvyslanectví“

Na změně vnímání konopí a související politiky se významně podíleli mezinárodní aktivisté. Občanská hnutí a skupiny na podporu léčebného konopí zpochybnily status quo, zvýšily povědomí o této bylině a změnily veřejné mínění. 

Cannabis Embassy aneb Konopné velvyslanectví, založené v březnu 2024, se zakládá na aktivitách započatých v roce 1998 na půdě OSN, kdy se světoví lídři zavázali, že do deseti let tuto rostlinu ze společnosti vymýtí. Konopí se však nedalo a těchto deset brutálních let přežilo. Lidé však tak odolní nejsou. Zatímco od roku 2008 pokračovala eradikační mánie na různých frekvencích, aktivisté se mezitím pilně sdružovali, aby se stali hlasem konopných komunit po celém světě a ochránci jejich práv, což nakonec v loňském roce vykrystalizovalo v založení Cannabis Embassy.

Při úvahách o příštích sto letech musíme dbát na to, aby byla legalizace spravedlivá a výhodná pro všechny segmenty společnosti. Musíme se posunout dál než jen k legalizaci pro dospělé nebo pro léčebné účely a vzít v úvahu nejen jeho průmyslové využití, kulturní význam a potenciální roli v udržitelném zemědělství, ale hlavně diskutovat o tom, JAK legalizovat. 

Nová politická řešení musí podporovat malé podniky i ekologickou udržitelnost, musí hájit sociální spravedlnost i nápravu škod způsobenou původní kriminalizací. Legalizace musí uznat formy organizace zrozené za prohibice, které jsou pro společnost přínosné – jako je domácí pěstování a konopné společenské kluby – a zapojit se do proaktivního úsilí o obnovení kontaktů se všemi tradičními konopnými komunitami v městském i venkovském prostředí po celém světě. A to na bázi vzájemného respektu, konzultací, souhlasu, spravedlivého přerozdělování výhod a smysluplných daňových systémů. Legalizace musí bojovat proti stigmatizaci a uznat krásu konopného dědictví a všech jeho kultur.

Změna paradigmatu

Cílem je zpochybnit autority, zpochybnit status quo a požadovat spravedlivější svět. Způsob, jakým zacházíme s konopím, odráží naše postoje k lidské družnosti, osobní svobodě, sociální spravedlnosti, vědeckým důkazům a vztahu k přírodě.

Na světe je dnes bezpočet zemí, které se rozhodly zahájit právní proces vedoucí k legalizaci konopí.

Při příležitosti stého výročí zákazu konopí musíme zvolit cestu, která je založena na vědeckých poznatcích, respektu k této rostlině a jejímu léčivému a tvořivému potenciálu. Mezinárodní kontrola drog zavedená Ženevskou úmluvou o opiu z roku 1925 zůstává i po sto letech v platnosti a k překonání devastace, kterou přinesla, je zapotřebí koordinovanějšího úsilí občanské společnosti. Je čas znovu obrodit náš vztah ke konopí a osvobodit ho od omezení v podobě stigmatizace a zákazů.

Nejde jen o konopí, ale i o naše hodnoty. Jde nám o postupný pokrok, ne o okamžité dosažení dokonalosti, a o budoucnost, kterou chceme vytvořit, a to jak individuálně, tak kolektivně.

Připomínejme si proto společně toto stoleté výročí zákazu konopí a udělejme vše pro to, aby v tomto ohledu proběhly globální změny. Tento rok slavme coby mezinárodní rok historie konopí, a to s vidinou, že příštích sto let bude zasvěceno všestrannému potenciálu, jenž se v konopí skrývá.

Text: Kenzi Riboulet-Zemouli & Myrtle Clarke (Cannabis Embassy)

Redakce

V redakci Konopí působí na slovo vzatí odborníci, kteří se konopí věnují profesně, i pacienti, kteří se jím dlouhodobě léčí.