„Tož Davidku, poď sa do humna podívat, co mně tady u teho hnojišťa ostalo,“ drapla mě babička pod křídlo hned, jak jsem vysedl z auta, a nekompromisně mě táhla dozadu do zahrady.
Vzadu u plotu se k nebi vzpínal obrovský keř marihuany. No keř, spíš takový menší lesík. Palice jak předloktí, stvoly dobré dva a půl metru!
„Poslúchaj, šohajku, ty taky kúřiš tu marijánu? Mně je líto to všecko vyhodit,“ pokračovala babička a mnula si přemýšlivě bradu. „Šak to musí stát balík peněz, tolik kuřiva,“ přemítala babička a očička jí trochu lakotně svítila.
„Babi, kristepane, kde se to tady vzalo?“ Zíral jsem na ten prales.
„Ale, zbylo to tady po tetce, jak sa odstěhovala! Víš, strašně ju bolely klúby, tak si z teho furt vařila nejaké masti a patlala si s tým kolena a loktě. Ale pomáhalo to, chlapče, převelice, taky sem si, sem tam, mazala. Tož co s tým? Co myslíš?“
„No musíme to zlikvidovat, v žádném případě to nikomu prosím tě nerozdávej, ještě by z tebe udělali drogovou dealerku a zavřeli tě.“ Představa, jak policejní komando zatýká moji devadesátiletou babičku, mě poněkud vyděsila.
Už to vidím, TV Nova by to měla v upoutávkách na hlavní zprávy: „NENÁPADNÁ STAŘENKA Z MALÉ VESNIČKY V PODLUŽÍ BYLA VE SKUTEČNOSTI DROGOVÝ NARKOBARON! PODROBNOSTI ZA CHVÍLI VE ZPRÁVÁCH NA TV NOVA!“ prohlásila by Lucie Borhyová a dramaticky zatřásla řasami a poprsím. Vyděšeně jsem polkl nasucho a začal se potit.
„No a nechceš to? Kúříš to, nebo nekúříš? Tož néni toho božího daru škoda? Šak je to také pěkné kvítko!“ nevzdávala se babička své utkvělé představy, že všechno se musí zužitkovat.
Usmál jsem se a jemně babičku odmítl. „Babi, já to nekúřím. Chceš, aby mě manželka vyhodila z domu? Šak to bych byl v rauši půl roku.“
„Tož já to posekám, nechám to uschnút a řeknu tvojemu tatovi, aby to vyvézl frézú na vozíku na pole, a tam to nekde vyhodíme,“ uzavřela to babička.
„Babi, prosím tě, nikam to nevozte, dyť by musel jet kolem obecního úřadu a městské policie. Chudák tata, víš, jaký je to slušný člověk, jeho by s tym určitě chudáka chytli. Nech to tady, vymyslíme, jak to zlikvidovat,“ brzdil jsem babičku.
„Tož ale nemožu to narvat do popelnice, je toho moc! Tož já to usuším a spálím,“ měla babička po ruce okamžitě řešení.
„Prosím tě, babi, nic nepal! Vymyslíme, co s tym, jak to zlikvidovat,“ poprosil jsem babičku, a tím bylo téma marijána vyčerpáno. Když jsem za dvě hodiny odjížděl, už jsem si na to tajné křoví ani nevzpomněl.
Asi za měsíc byl takový škaredý pátek. Hice ustoupily, dostavila se studená fronta. Při zemi se motal takový divný větřík, nebe bylo škaredě zataženo jako na podzim. Ideální počasí na pěkný pohřeb.
A taky že ano. Zemřel vážený občan, bývalý pan ředitel školy.
Přes vesnici se šinul smuteční průvod a za ním půlka dědiny. Většina dojatě vzpomínala, jak panu učiteli prošli rukama.
Vzpomínám si, že i můj táta vždycky vykládal, jak je pan učitel s láskou vždycky výchovně fackoval a umravňoval. Holt jiná doba, tenkrát se ty mladé stromky ještě jinak ohýbaly.
Přijíždím pomalu přes náves. Průvod si to právě šine kolem domu mé babičky a mezi černě oděnými postavami se motají chuchvalce dusivého kouře. Lidi chrchlají, nadávají, kašel kazí smuteční atmosféru. Ten divný zamotaný vítr jako by kouř proháněl mezi truchlícími v průvodu tam a zpět.
Mrknu na babiččin dům a hrkne ve mně.
Kristepane, snad babičce nehoří barák?
Ne, to je někde až za domem, vzadu! Dupnu na brzdu, vyskočím z auta a naštvaně proletím věčně odemčenými plechovými vraty. No, tě pic… Dým se valí vzadu ze zahrady a už je mi taky hned jasné, co tolik štiplavého kouře vyprodukovalo.
Babička likviduje marijánu!
Plameny tančí po usušené hromadě, z palic marihuany odkapávají do ohně kapičky pryskyřice. Než však v oblaku kouře k babičce doběhnu, přijdu definitivně o zbytky vzplanutého hněvu. Dobíhám kouřem k ohni a už se nedokážu na ni zlobit. Babička stojí u ohně, obklopená dýmem, opírá se o vidle a řehtá se na plné kolo.
„Hehehe, Davidku, to je ale pořádná vatra, co? A čemu sa tak, šohajku, řehoceš? Šaks mně to tak strašně rozmlúval a zakazoval. Hehehéééé,“ směje se babička a vidlema přihodí další otep sušeného kšúní na tu veselú vatru. Vyvalí se nová oblaka štiplavého kouře…
Tož nemilovali byste ju? Babku jednu zatracenú?
PS: Tož, byl to tehdá nejveselejší pohřeb, na jaký si naša dědina pamatuje. Chlapi nebožtíka málem na hřbitově dvakrát vyklopili z rakve, farář se u proslovu usmíval od ucha k uchu jak prasklá jitrnica a pan starosta přemlúval smuteční muziku, ať zahrajú „Káčátko“, že si šecí trochu poskočijú. Ještě hodně dlúho sa pak na ten babiččin veselý oheň s úsměvem vzpomínalo.
A prosím vás, kamarádi, samozřejmě že se to vlastně ve skutečnosti nikdy nestalo! Ani tu babičku vlastně nemám a marjánu jsem nikdy neviděl! Hergot, jak se dělá ten mrkací, spiklenecký smajlík…
Text: Vlk z Gruntu
Zajímá vás více? Magazín Konopí je k dostání v novinových stáncích a trafikách po celé republice. Lze si ho i výhodně předplatit.
Starší čísla stejně jako to aktuální si můžete v tištěné i elektronické podobě objednat na webu send.cz.
