Trichomie aneb Strážce ticha

Článek v audio verzi Getting your Trinity Audio player ready...

Na sklonku minulého roku jsme na naší facebookové stránce uspořádali soutěž. Úkolem bylo napsat, co ve vás evokuje obálka předvánočního vydání, na níž se skví krásné trichomy. S přehledem vyhrál čtenář Cannashaman, který ve svém příspěvku popsal přistání na planetě Trichomii. Požádali jsme ho tedy, ať svou snovou výpravu dotáhne do konce. 

Titulní stránka evokuje dávnou vzpomínku. Ano, teď to vidím zcela jasně… Tehdy se nepravděpodobnostní pohon obzvláště vyznamenal a nepředpokládatelné přistání na tajemné planetě Trichomii, zahalené rozmanitými výpary neznámého původu, nám značně zamotalo hlavu.

Počáteční lapání po dechu rychle vystřídala úleva, že se plíce dokáží snadno přizpůsobit terpeny nasycené atmosféře a mohla tudíž započnout snová pouť zasněženou tricholesní krajinou. Ten nádherný tranzitní stav mezi fascinací a zamlžením mysli dodával všeobjímajícím bílým závějím ještě surreálnější ráz. 

Některé trichomy byly křišťálově čisté, jinými jako by proudila tajemná tekutina jantarové barvy.

Naše kroky byly ve sněhu téměř neslyšné. Všude kolem se tyčily trichomy, tak jsme je pojmenovali. Byly to útvary podobné krystalu i rostlině zároveň, tenké, průsvitné sloupky zakončené třpytivými hlavičkami, které v sobě zrcadlily blankytně modré nebe nad námi. Některé byly křišťálově čisté, jinými jako by proudila tajemná tekutina jantarové barvy. Komunikovali jsme tiše, patrně jsme se báli vyrušit génia loci této prapodivné země. Bylo jasné, že přistání je pouze začátkem…

* * *

Pakliže v onom stavu znělo něco hlasitěji než náš tlumený šepot, byl to vítr. Nebyl však takový, jaký ho známe. Neprovíval, nehvízdal, spíše pěl. Zněl jako vzdálený sbor neviditelných hlasů táhnoucích své tóny skrze kmity trichomů, jež fungovaly jako přírodní rezonátory. S každým nádechem jsem cítil, jak se ten zpěv usazuje v mé hrudi, splétá se s tepem mého srdce a mění jeho rytmus na něco pomalejšího, hlubšího, více souznějícího s obřadním pulzem planety.

Má společnice Gaia se zastavila a natáhla ruku, aby se dotkla hlavičky nejbližšího trichomu. Byl naplněn onou jantarovou esencí, jež se v tu chvíli mírně rozvlnila, jako by reagovala na teplo její kůže. „Poslouchej,“ zašeptala a její zorničky rozšířené úžasem (nebo snad účinkem terpenů?) se upřely někam za mě. „Nevydává jen zvuk. Vydává… pocit.“

„Nejsou to rostliny,“ přerušil jsem tok jejích myšlenek. Má vlastní slova mi připadala cizí, pomalá, jako by plula po hladině velmi hluboké vody. „Jsou to… nádoby. Archivy…“ To slovo se vznášelo mezi námi, těžké a zjevné. Bizarní útvary nebyly jen součástí ekosystému, byly jeho pamětí.

Trichomie vás neomamuje, pouze odkrývá.

Každý trichom zachycoval okamžik: ne obraz, ale holý, syrový prožitek, a terpeny, éterické oleje této planety, jej nesly větrem, aby se uhnízdil v plících nic netušících poutníků, otevíral brány zapovězených komnat mysli a podsouval jim obrazy i pocity, pro něž ve svém nitru nedokázali nalézt jméno. 

Dýchali jsme knihovnu duší, a zatímco všechny ty životy prosakovaly do našeho vědomí, setřásali jsme hranice individuality. Cítil jsem náhlou hlubokou náklonnost k lidem, které jsem nikdy nepotkal, viděl vzpomínky na místa, která jsem nikdy nenavštívil. 

* * *

Rozlehlá planina, rovná jako zamrzlé jezero, pokrytá sněhem a tisíci identických, křišťálově čistých trichomů, se táhla až k obzoru. Vydali jsme se dál, hlouběji do toho lesa pocitů a mezi řádky rozličných vzpomínek se po chvíli začaly vytrácet i hranice mezi mnou a Gaiou. Cítil jsem její úžas jako svůj vlastní, zachytil stín jejího dávného smutku, o němž mi nikdy nevyprávěla, a věděl jsem, že ona cítí mé vlastní naděje i skryté obavy, mé tajné tužby i pochybnosti. Nebylo to vetřelství, bylo to jako rozpouštění clony, membrány, co nás oddělovala od všeho ostatního. Poprvé v životě jsem nebyl ve své vlastní hlavě sám. Bylo to děsivé. Bylo to osvobozující.

Bloudili jsme bezcílně krajinou i ve vlastních myšlenkách, až jsme se ocitli na okraji okrouhlé prolákliny. Uvnitř zdánlivě nerostly žádné trichomy. Místo nich, kam až oko dohlédlo, panovala temná nicota, avšak v jejím středu, kdesi pod námi, něco vydávalo neurčité mihotavé záření. To cosi nás k sobě naléhavě vábilo, museli jsme blíže. 

Největší dobrodružství není v objevování exotických planet, ale v odvaze zůstat věrný světu vlastního srdce, i když je obyčejný…

Strmý sestup se ukázal být značně vysilující, zdálo se to nekonečné. Větry nad námi začaly s uraženou vzdáleností postupně slábnout, zvukové i pocitové. Znavené údy už nám začínaly vypovídat službu, vtom zničehonic pevná zem, dosáhli jsme cíle. S úlevou jsme stanuli na samém dně kráteru. Ohromilo nás ohlušující ticho, vakuum, které po předchozí symfonii působilo hlasitěji než jakýkoli řev. Vůně terpenů houstla do sladké, omamné intenzity a pak se, jakoby v odpověď na mou neznělou otázku, uprostřed toho všeho vynořil z třpytivé clony obrys tajemné postavy. 

Nebyla to iluze, ale zdálo se, že je utkána ze samotného světla odráženého a lomeného tricholesem lemujícím okraj propasti, z plynů kondenzovaných do lidské podoby. Byla vysoká, štíhlá, její rysy neostré, oděv tvořila záplava dlouhých pružných výhonků, vypadaly jako mladé jasné trichomy, a její oči… její oči byly dva dokonalé kapkovité krystaly, v jejichž nitru pulzovala ona jantarová substance. Nevěděl jsem, zda je to muž, žena, či duch samotné planety. Necítil jsem z ní hrozbu ani strach, jen hlubokou, tichou neutralitu, jako od staré, moudré hory.

„Vítám vás, poutníci, kteří lapáte po dechu jiných,“ rozduněl se její hlas. Nezněl v uších, ale vibroval přímo v kostech, čelistech a dásních, jako hluboký tón zvonu. „Trichomie vás neomamuje, pouze odkrývá.“

Gaia stála strnule, její dech se srážel v malých obláčcích, jenž se následně mísily s výpary kolem. „Odkrývá? A co?“ procedila skrz zaťaté zuby.

Tajuplná entita pomalu zvedla paži a rozevřela dlaň. Na ní se zhmotnil obraz, živý a chvějivý: viděli jsme sami sebe, jak lapáme po dechu po přistání, pak jak se dotýkáme trichomů, náš úžas, naše zmatení… Poté se obraz rozostřil a změnil se v desítky a stovky překrývajících se fragmentů. Cizí tváře, cizí krajiny, cizí okamžiky radosti a bolesti, všechny ty, co jsme vtáhli do plic.

„Toto není knihovna,“ řekla ta neznámá bytost a její niterný hlas zesmutněl. „Je to labyrint, past na duše, které hledají samy sebe v odezvách jiných. Trichomy nejsou archivy, jsou léčkou.“

Cítil jsem, že se mi stahuje žaludek. Ta krása, ta hluboká empatie, to spojení… léčka?

„Pocity, které jste přijali,“ pokračovala, „nejsou dary, jsou to pozvánky. Čím více je přijímáte, tím více se vaše vlastní já rozpouští ve vřavě cizích prožitků. Stanete se rezonanční komorou, prázdnou nádobou, co jen přehrává staré nahrávky. Zůstanete tu navždy, bloudící, šťastní a prázdní, další dva přízraky v mé sbírce.“

„Ve vaší sbírce?“ vyhrkla Gaia.

Postava rozvážně přikývla. „Jsem Strážce ticha. Mým úkolem však není bránit, ale varovat a… nabízet volbu.“ Krystalické oči se nyní upřely ke každému zvlášť. „Většina se nechá okouzlit. Jejich vlastní život je jim příliš obyčejný, bolestný nebo prázdný a raději se stanou sbírkou krásných příběhů, které jim nepatří. Málokdo hledá východ.“

„Jaký východ?“ zeptal jsem se. Můj hlas zněl malátně, ještě ovlivněný přítomností tolika jiných životů v mé mysli.

„Musíte si vzpomenout,“ řekl strážce jednoduše. „Ne na něco, co jste zde pojmuli, ale na něco, co je výhradně vaše. Vzpomínku tak obyčejnou, tak lidsky neokázalou a pevně spojenou s vaší podstatou, že ji žádný cizí terpen nemohl pohltit. Vzpomínku, jenž nedefinuje to, čím jste, ale to, že jste.“

* * *

Zamyslel jsem se, probíral se změtí neznámých obrazů. Viděl jsem bitvy, které jsem nebojoval, líbal jsem tváře, které jsem nikdy nepoznal. Bylo to jako hledat jedinou vlastní nit v gobelínu utkaném z milionů vláken. Gaia zavřela oči, její tvář zračila napětí. A pak to přišlo, ne epický okamžik, ne velká láska ani tragédie, jen vzpomínka… Vůně mokré hlíny po prvním podzimním dešti v zahradě mého dětství. Pocit lepkavého bláta mezi prsty, zcela obyčejný, bezvýznamný. Žádný cizí terpen takovou banalitu neuchovával. Byla jen moje. Úplně moje. 

Opět jsem pootevřel víčka. Gaia se na mě dívala a v jejích očích jsem spatřil podobné poznání, vzpomínku na chuť přeslazeného čaje, jaký jí připravovala matka, když byla nemocná. Obyčejné, trapné, lidské…

Cítil jsem hlubokou náklonnost k lidem, které jsem nikdy nepotkal, viděl vzpomínky na místa, která jsem nikdy nenavštívil.

Strážce ticha se usmál, nebo to tak alespoň vypadalo, když se světlo v krystalech jeho očí zlomilo jiným způsobem. „Ano, to je klíč, ta obyčejnost a izolovanost prožitku, to je vaše kotva.“ 

Pozvedl obě ruce. Tricholes kolem začínal slabě vibrovat a zpěv větru se znovu rozezněl. „Nyní máte na vybranou. Můžete se otočit a vrátit se ke svému plavidlu, nést s sebou ozvěnu toho, co jste zde zažili, ovšem s kotvou vlastního bytí. Nebo,“ a jeho hlas zeslábl na pouhý šelest, „tu můžete zůstat a nechat se rozplývat v symfonii. Labyrint vás nebude věznit, pokud si nesete své vlastní ticho.“

* * *

Podívali jsme se s Gaiou na sebe. Spojovala nás nikoli intimita sdílených cizích tajemství, ale tichá úcta k těm obyčejným, soukromým vzpomínkám, které nám nikdo nemohl vzít. Byly to naše nedokonalé, neokouzlující poklady. „Jdeme domů,“ řekla Gaia a její hlas zněl poprvé od našeho přistání pevně.

Strážce ticha zvolna ztrácel svou hmotnou podobu, rozplýval se zpět do třpytivých výparů. Jeho poslední slova k nám dolehla jako vydechnutí: „Pamatujte, největší dobrodružství není v objevování exotických planet, ale v odvaze zůstat věrný světu vlastního srdce, i když je obyčejný. I když je tichý…“

Otočili jsme se a vydali se lesem zářících sloupů zpět k naší lodi. Už jsme se jich nedotýkali. Vstřebávali jsme svůj vlastní pozemský dech. A zvuk našich kroků ve sněhu, to prachobyčejné křupání, zněl jako ta nejjistější a nejdražší melodie, jakou jsme kdy slyšeli. Byl to tón návratu k sobě samým.

Text: Cannashaman