Šestého července nás nečekaně opustil blízký spolupracovník a světově uznávaný adiktolog Tomáš Zábranský. Právě jemu je věnován text, který napsal jeho kamarád a proslulý konopný aktivista. Jak to vlastně celé začalo, v jakém kontextu se zrodilo Tomášovo rozhodnutí přispět k reformaci drogové politiky na globální úrovni?
Text: Jindřich Bayer
S Tomem jsem se znal od studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Poznali jsme se na začátku devadesátek přes muziku nebo angličtinu, nejspíš někde kolem Student centra. Tam mě využíval jako tlumočníka pro mnohahodinové debaty s našimi tehdejšími hlavními nositeli pravdy a poznání o západním světě – anglickými a americkými lektory.
Frajerů, kteří dokázali změnit svět, není hodně. Ale Tom byl rozhodně jeden z nich.
Začal se s nimi dohadovat, a když už mu nestačily síly v angličtině, stáhl si mě od baru nebo mi sebral z ruky kytárku a já jsem místo zpěvu s cílem okouzlit přítomné slečny šel tlumočit divoké diskuze o tématech, o kterých jsem tehdy neměl ani páru. A o politice. Ta ho zajímala vždycky.
Hudební začátky
Já jsem hrál v Ponorka Bandu, Tom měl kapelu Saymore Q. Zkoušeli ve sklepě domu houslisty Romana Cermana kousek od místa, kde jsem tehdy bydlel. Takže jsem tam za nimi občas chodil. S láskou vzpomínám na ten zahulený sklepní prostor obložený platy od vajíček.
My jsme s kapelou tehdy hráli staré covery, oni se věnovali na tu dobu docela progresívní muzice říznuté britskou scénou, kterou měl Tom hodně rád. Pamatuju si i jejich první koncert. Byl v olomouckém U-klubu. Tom měl takovou trému, že ho celý odehrál zády k publiku. Prostě se postavil ke kombu a hodinu si ho při hraní prohlížel. Já myslel, že to je nějaká nová forma jevištní prezentace. Prý měl strach se otočit.
S bývalým národním protidrogovým koordinátorem Jindřichem Vobořilem. Foto: Tereza Jirásková
Jako kytaristi a dobří kamarádi jsme se samozřejmě docela štengrovali. Konstruktivně, v dobrém až dobrácky. Nejdřív jsem odjel na rok do Států na výměnný studentský pobyt já, pak on. Tam se výrazně zlepšil v angličtině, takže jsem mu v hospodě už nemusel tlumočit. Ale posunuli jsme to o úroveň výš.
Plodná spolupráce
Když se začal zajímat o protidrogovou politiku a vytvářet její „na vědeckých důkazech založenou“ podobu, jako anglista jsem mu vysvětlil, že bude potřebovat překladatele a tlumočníka, který se v té oblasti aspoň trochu vyzná. To vedlo k mnohaleté spolupráci. Leccos jsme museli vytvořit, česká terminologie pro spoustu výrazů a konceptů tehdy neexistovala. Byla to spousta práce. Ale někdo ji udělat musel.
Z tehdejších aktivit stojí za zmínku zejména projekty PAD (Projekt analýzy dopadů novelizace drogové legislativy v ČR) a Phare Twinning Project 2000. Pro Toma jsem překládal i v rámci Národního monitorovacího centra pro drogy a závislosti. Práce to byla vždy dobrodružná a docela náročná. Texty obvykle dodával pozdě, zato je chtěl zpátky dřív, než bylo domluveno.
Bez Tomáše by současná česká i evropská protidrogová politika byla pořád někde ve středověku.
Kolem roku 2000 jsme přeložili knížku Lynn Zimmerové a John P. Morgana Mýty a fakta o marihuaně. Mno, přeložili. Já jsem v potu tváře vyprodukoval nástřel a on mi to pak celé suše přepsal. Na překlady do češtiny byl holt lepší, to mu nechám. Naivně jsem si tehdy myslel, že informace z té knížky budou stačit k tomu, aby u nás konečně došlo k potřebným změnám v legislativě okolo konopí. Leč nestalo se tak.
Po asi deseti letech překládání o drogách jsem jako překladatel vyhořel a vstoupil jsem do konopně kosmetického byznysu. Cílem plánu bylo postavit na trh aspoň pět vzájemně si konkurujících firem, které budou vyrábět kosmetiku, jež poslouží jako prolamovač ledu u starších generací. Anžto když si namažou kolena a ta je přestanou bolet, tak nebudou proti konopí vystupovat tak razantně. A pravděpodobně nechají své děti nebo vnuky něco málo vypěstovat na zahradě a tak dále.
Konopný extrakt a jeho potenciál
Pak přišel náš největší husarský kousek. V rámci propagace firmy Bayer & Romsy jsme do Evropy pozvali tehdy téměř neznámého Ricka Simpsona a udělali mu turné, abychom zvýšili jeho kredibilitu a přitáhli pozornost ke konopnému výtažku jako léku na rakovinu. To pro mě bylo docela osobní téma, protože mi na rakovinu plic v roce 1999 umřela máma. Už tehdy jsme jí vyrobili konopný výtažek a chtěl jsem, aby ho jedla. Leč nebyl dostatek „vědeckých důkazů“, a tak máma po půl roce zbytečných chemoterapií a ozářek odešla. To nebylo dobré.
Simpson nám potom zůstal na starost v ČR, protože mu v Kanadě policie potřetí vydrancovala barák, a kdyby se tam vrátil, zavřeli by ho. A tím začalo jedno z největších dobrodružství našeho života.
Na přelomové konferenci o léčbě konopím. Mezi posluchači nechybí legendy jako Lumír Hanuš či Raphael Mechoulam. Foto: Tereza Jirásková
Začal jsem Rickovi dělat pravou ruku a staral se o komunikaci s veřejností a pacienty. Do médií se nám ho nedařilo dostat, tak jsem po počátečním váhání rozjel socmediální kampaň na Fénixovy slzy, později tzv. RSO, dnes JBO.
Tomáš mi tehdy slíbil, že mi když tak bude nosit do vězení pomeranče, za což jsem ho průběžně informoval o našich úspěších a těch nejdřív desítkách, potom stovkách a pak tisících úspěšných případů léčby rakoviny a dalších nemocí pomocí konopného výtažku. A abychom se pořád nehádali jak psi v e-mailech, psal jsem to, co bych mu jinak říkal, do statutů na Facebook. A on mi to leckdy vracel.
Věda a život
Jako doktor samozřejmě dál vedl ty své řeči o tom, že to jsou „pro vědu bezvýznamné anekdoty“ a že dokud nebudou studie, tak se s tím stejně nepohne a nikoho to nebude zajímat. Na to jsem obvykle reagoval poměrně podrážděným prskáním, což ho škodolibě bavilo.
Pak už jsem mu jenom říkal, že pokud chce studie, bude si je muset udělat sám. To zas moc nebavilo jeho. Možná i částečně proto pak za Tomova velkého přispění vzniklo ICCI (International Cannabis and Cannabinoids Institute), do kterého jsem vkládal velké naděje.
Tomáš rozjel a hlavně dokončil spoustu projektů. Jeho výkonnost i výdrž byla obdivuhodná.
V roce 2015 mě Tom pozval na konferenci Léčebné konopí a kanabinoidy: politika, věda a léčebná praxe. Jakousi shodou okolností jsem na ní měl doslova poslední slovo (byli jsme posledním číslem programu). A tak jsem si tam odvykládal tu naši „bajku“ o tom, co jsme pomocí konopného výtažku dokázali vyléčit či pořešit, a připojil jsem několik poznámek o nelogičnosti nedostupnosti prevence a léku na rakovinu.
Tomáš při mém vystoupení pochodoval po místnosti a viděl jsem na něm, že by se nejraději chytnul za hlavu a utekl. Případně mě přizabil. Ale nesl to statečně, vydržel. Pak tu konferenci uzavřel, poděkoval všem za účast a svět se točil dál.
Ono je to s tím konopným výtažkem těžké. Dle současných poznatků funguje ještě líp, než jsme si kdokoli dokázali představit. Elixír nesmrtelnost ani všelék to samozřejmě není, ale leckdy dokáže divy, nad kterými zůstává rozum stát.
Konec středověku
Pak už jsme se vídali míň, ale byli jsme stále v kontaktu. Já ho dál zásoboval historkami ze zákulisí léčby výtažkem a svými revolucionářskými výkřiky, on už to pak většinou ani nekomentoval a jel si po své vědecké linii. Drželi jsme si uctivý odstup, vážili jsme si jeden druhého, ale škádlili jsme se dál. Akorát mu potom s přibývajícím množstvím těch anekdot trošku začaly docházet náboje. Ale tu svou písničku o potřebě oficiálních studií samozřejmě zpíval dál, to už tak prostě je.
Tom rozjel a hlavně dokončil spoustu projektů. Jeho výkonnost i výdrž byla obdivuhodná, pokud tedy je na workoholismu něco k obdivování.
Foto: Tereza Jirásková
Ale udělal toho strašně moc a bez něj by současná česká i evropská protidrogová politika asi byla pořád někde ve středověku. O tom, kolika lidem jeho práce a podpora zachránila život, snad ani nemá smysl psát.
Frajerů, kteří dokázali změnit svět, není hodně. Ale Tom byl rozhodně jeden z nich. Byl to borec. Vlastně pořád je. Protože jeho práce, například v oblasti léčby konopím, má a bude mít dopady na kvalitu života každého z nás.
Takže, Tome, věz, že to moje JBO (termín poprvé použitý v médiích tebou) je částečně i TZO. A že by to bez Tebe nevzniklo.
Dík za všechno. Klobouček dolů.
Tomáš Zábranský (5. 4. 1969–6. 7. 2021)
V letech 1999–2001 byl u zrodu drogového informačního systému v ČR a založení Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti. Byl vedoucím studie PAD, která ověřovala dopady novelizace drogové legislativy v ČR po roce 1998 a která ve svém důsledku vedla k rekodifikaci drogových trestných činů v novém trestním zákoníku z roku 2009.
V roce 2005 byl u zrodu oboru adiktologie a založení Kliniky adiktologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (původně Centrum adiktologie), kde také vyučoval. Vedl výzkumnou a poradenskou společnost ResAd, pracoval jako expert po celém světě, kde se podílel na zavádění systémů monitorování drogové situace a na změnách drogových politik. Byl aktivní zejména ve východní Evropě a Střední Asii (projekty BUMAD, SCAD, CADAP). Spolupracoval s agenturami OSN, v Evropě především s Evropským monitorovacím centrem pro drogy a drogovou závislost, kde od roku 2016 působil také jako člen správní rady navržený Evropským parlamentem.
