Vzpomínka na Kristinu 

Vzkaz naší redaktorce, kamarádce a neutuchající aktivistce Kristině Šťastné, která nás nečekaně opustila 13. prosince loňského roku.

Má drahá, 

je to už pár týdnů, co tu nejsi. Po prvotním šoku, smutku a naštvání na osud přišla má klasická série neuvážených akcí. Piercing, který byl spolu s tvou touhou po dredech našim společným holčičím tématem vlastní staroby a společenských konvencí, je tam, drahá – na tvou počest a na znamení, že jsi měla pravdu.

A ten malý černý kus kovu v nose je symbol všeho, cos mi dala. Cos dávala všem kolem sebe. Malá vzpoura proti světu, který moc nepřeje slabším a zároveň upozaďuje všechny, kdo vyčnívají. Zvládala jsi pokořit obojí, s grácií.

Přítel v boji

Bylo mi tak dvacet, když jsem začala na internetu pátrat po tom, proč mě pořád něco bolí, proč se občas nemůžu hýbat. Byla jsi první ze všech spolunemocných, kdo se mě ujal a doprovázel mě na cestě za nalezením způsobu, jak hezky žít, i když se nepovedlo základní nastavení nervové soustavy. Na začátku jsem myslela, že to nedokážu. Na tvém konci vím, že bych to nedokázala bez tebe. 

Je spousta kytek, které někdo zasadí, aby mu bylo dobře, je spoustu paliček, které někdo dostane v lékárně na svou bolest – právě díky tomu, že poznali šťastnou Kristinku. 

Přesně si to nepamatuji, ale k užívání konopí jako léku jsme obě přišly nějakou náhodou ve stejnou dobu. Za prvé to byla jedna z posledních možností, jak si ulevit, a za druhé, byla to sranda. Naše první společné dlouhé kouře na dálku a totálně amatérské pokusy o vypěstování alespoň jedné větve doprovázel holý fakt, že nám oběma to v určité fázi života zachránilo minimálně zdravý rozum.

A ten partner a přítel v boji, to mi teď moc chybí.

Holek, které se nebojí spálit jen výměnou za naději, že druhý den bude lepší, není moc. 

Lán optimismu

Chybí mi to posílání holčičích obrázků o trávě. Chybí mi nakupování těch blbostí s listy a tvoje radost z nich. 

Chybí mi ta výměna názorů, zkušeností a vzorků, které jsme si v sofistikovaných baleních navoněných tou tvojí strašnou voňavkou posílaly přes republiku. 

Chybí mi tvoje energie. Bez tvého nadhledu a síly bojovat bych nebyla tam, kde jsem. Kolikrát jsem nevěděla, kde mám pořád brát ten nutný optimismus, a ty sis ho snad taky pěstovala. Byli lidi, co tě za to neměli rádi, že ses pořád snažila vstávat a makat, a ještě jsi u toho byla šťastná.

Vím, že tě to bolelo. Bojovala jsi hlavně s těmi, kteří byli proti konopí. Jsem si jistá, že máš na svědomí spoustu změněných názorů, protože tvůj vlastní příklad byl zdrcujícím argumentem.

Napořád

A já fakt myslela, že vyhraješ. Že ten konec bude dobrý. Že se ještě uvidíme, že si na jaře vyrazíme.

A najednou tu nejsi. A já ti denně něco posílám nebo ti jdu volat nebo ti něco kupuju. Tvým vánočním dárkem, který jsem balila v den, kdy jsi odešla, si tedy ozdobím už jen svoji kriplkáru.

Holek, které se nebojí spálit jen výměnou za naději, že druhý den bude lepší, není moc. 

Chvíli jsem si myslela, že bez tebe mi ta síla dojde. Ale ty tu budeš pořád se mnou. A nejen se mnou.

Je spousta kytek, které někdo zasadí, aby mu bylo dobře, je spoustu paliček, které někdo dostane v lékárně na svou bolest – právě proto, že ten někdo poznal šťastnou Kristinku, které pomohlo konopí. 

Rozdala jsi tolik síly, energie a taky osvěty kolem konopí, zejména mezi náma babama, že tu budeš napořád.

Michaela Blumtritt

Konopná pacientka s fibromyalgií, jež je díky bohaté praxi studnicí rad pro celou řadu nemocných lidí, kteří zvažují léčbu konopím. Díky neutuchajícímu zápalu a energii pomáhá nejen ve svých úderných článcích šířit pravdivé informace o této rostlině.