Zábavní park pro potkany

Návykové látky neexistují. Všichni hrozně toužíme po tom, abychom za naše závislosti nebyli zodpovědní my sami, ale nějaký externí faktor, tajemná a děsivá substance, jakousi magickou silou k sobě přitahující uživatele, kteří se automaticky stávají jejími poslušnými a loajálními otroky. Jenže tak to není – návykové může být jen samotné užívání.

K návyku dochází, když danou látku člověk užívá ve zbytečně velkých dávkách a s nedostatečným odstupem a když přesvědčí sám sebe, že mu její užívání prospívá až do té míry, že si z ní udělá svou životní prioritu. Ale ani ďábel nepřijde tam, kam ho nepozvali. 

Látkové a nelátkové závislosti

Jistě, můžeme se bavit o existenci či neexistenci svobodné vůle, o tom, že pokud někdo začne látku užívat nadměrně, ve skutečnosti to není jeho rozhodnutí, je to jen (bio)logické vyústění okolností v širším kontextu. Možná za toto rozhodnutí může víc společnost jako celek než konkrétní jednotlivec. Ale samotná látka za něj může pramálo.

Bez podpory, kterou může poskytnout terapie a především rodina, přátelé a sociální zázemí všeobecně, je zbavení se závislosti prakticky nemožné.

Slovo „látka“ přitom používám v tom nejvolnějším smyslu slova, nemusí jít o chemickou substanci, ale zahrnuje to také určité „rituální“ typy chování: gambling, závislost na erotice, internetu, workoholismus, náboženský fanatismus a tak dále – i ty způsobují chemické změny ve fungování mozku a v konečném důsledku je princip takovéto údajně „nelátkové“ závislosti úplně stejný jako u „látkové“. Lidé mají různé důvody, proč v užívání si činností spojených s „látkou“ ztratí míru, důsledek to má však obvykle stejný – vytvoření návyku.

Existenci fyzických příznaků závislosti a abstinence při nezodpovědném užívání určitých chemických substancí samozřejmě nepopírám. Žádná závislost ale nezačíná jako fyzická –jako první vždy přichází psychická závislost, tedy návyk. V současné adiktologii převládá pohled na závislost – a to i na psychickou – jako na nemoc. 

Zastánci této teorie argumentují, že při užívání „látky“ dochází k pozorovatelným a měřitelným změnám v architektuře mozkových neuronů, takzvané neuroplasticitě. Nové mozkové dráhy se ale vytvářejí vždy při učení jako takovém, následkem opakování určitého chování. 

Porucha vůle

Pokud se naučím portugalsky, budu schopný mluvit tímto jazykem pouze díky tomu, že v mém mozku došlo k fyziologickým změnám. Stejně jako se nedá naučit za den nový jazyk, ani nervové dráhy typické pro návyk nevzniknou bez pravidelného „procvičování“ tohoto chování. V tomto případě nejdříve člověkem (relativně) dobrovolně opakované chování vytvoří dráhy, až potom tyto dráhy určují jeho chování. Sám si postaví koleje, po kterých bude jeho vlak jezdit. Jak říká moje oblíbené irské přísloví: „First the man takes the drink, then the drink takes the man.“ (Nejprve člověk vyžahne drink a pak drink vyžahne jeho.)

Při řešení závislosti je třeba soustředit se na zlepšení životních podmínek a zmírnění civilizační osamělosti a prázdnoty

Závislost nezačíná jako problém narušené mozkové chemie, jde o poruchu vůle. Z tohoto důvodu nikdy nebude existovat látka, která by vyléčila závislost zázračným efektem na receptory, stejně jako neexistuje žádný spolehlivě účinný psychologický postup, léčba či terapie, která stoprocentně zabere. 

Smutná pravda je, že závislého člověka nedokáže takto skutečně vyléčit nikdo. Jediný způsob, jak skutečně skončit se závislostí, je znovu se zmocnit vlastní vůle. To je ale asi tak lehké, jako když se tonoucí sám snaží vytáhnout z vody. Bez podpory, kterou může poskytnout terapie, ať už substituční, psychedelická, nebo psychologická, ale především i rodina, přátelé a sociální zázemí všeobecně, je zbavení se závislosti prakticky nemožné. V konečném důsledku je však jediný úspěšný terapeut vždy samotný závislý.

Bod zlomu

Kdy se z psychického návyku stává skutečná fyzická závislost? Některé látky se při pravidelném užívání dokážou „zabudovat“ do běžného fyziologického provozu organismu. Pokud je člověk po určité (velmi individuálně dlouhé) době přestane užívat, organismus začne panikařit, jako by přišel o něco potřebného k životu. 

Dokáže to například alkohol, nikotin, benzodiazepiny, barbituráty, opiáty a opioidy, zolpidem, určité formy kokainu (crack) či amfetaminů a několik dalších látek, které se do těchto kategorií těžko zařazují (metakvalon, xylazin atd.).

U barbiturátů, benzodiazepinů, alkoholu a některých dalších tlumivých látek (GABA agonistů) se mohou při odvykání od fyzické závislosti vyskytnout potenciálně smrtící křeče, známé jako delirium tremens. Oproti tomu takovýmto způsobem chemicky narušit fungování organismu nedokážou psychedelika, mezi něž spadají halucinogeny (např. LSD, psilocybin, DMT…), disociativa (např. ketamin) či THC.

Je nutné tyto látky zakazovat, řeší se tím něco? Psychický návyk vzniká především při nezodpovědném až nekritickém užívání, obvykle pokud člověk není schopen pořádně vyhodnotit rizika. Zvýšení míry informovanosti, šíření osvěty a snižování rizik by tedy mělo vést k nižší míře závislých uživatelů. 

Kdo co vlastně šíří?

Tento logický koncept je však v ostrém protikladu se zastaralým a ideologicky laděným konceptem „šíření toxikomanie“, jehož přetrvávající zakotvení v trestním zákoně vnímám jako společensky škodlivé. Každý, kdo chce řešit situaci ohledně nezodpovědného užívání psychoaktivních látek, a opravdu mu záleží na tom, aby v tomto ohledu zmenšil utrpení, které může být s takovýmto užíváním spojeno či způsobeno, každý úředník, který se na problematiku škodlivého užívání dívá optikou „toxikomanie“, nikdy neuspěje, protože nerozumí podstatě věcí, kterými se zabývá.

Mohli byste namítat, že fyzickou závislost si dokáže vytvořit i potkan a toho přece nemůže nikdo obviňovat, že si nenastudoval všechna rizika pravidelného užívání morfia předtím, než se mu jednoho dne naráz změnila chuť vody v nádržce. Ale zamýšlel se někdy někdo nad tím, proč ten potkan skončí jako „feťák“, proč si dobrovolně vybere raději otrávenou vodu místo čisté? 

Hlodavčí experiment

Experiment z konce sedmdesátých let známý jako „Zábavní park pro potkany“ zkoumal rozdíly v samodávkování morfiového roztoku u dvou skupin potkanů. První skupina (22 potkanů) žila společně ve velkém výběhu, měli tam velkou tyč na šplhání a další „atrakce“. Druhá skupina (10 potkanů) byla izolovaná a chovaná v malých klecích.

Podle relativně komplikovaného rozvrhu dostávaly buď jen morfiový roztok, jen čistou vodu, nebo na výběr z obou. Během dnů, kdy byl dostupný jen morfiový roztok, „sociální“ potkani ho vypili víc než ti izolovaní. Ale když dostali na výběr, prakticky se u nich nestalo, že by si vybrali morfium. Naopak „izolovaní“ si nejenže obvykle vybrali drogu, ale dokonce během těchto dnů zvýšili svou spotřebu.

Izolovaní potkani si nejenže obvykle vybrali drogu, ale dokonce zvýšili svou spotřebu.

Příjemné prostředí pro život a dostatečné sociální vyžití se tedy jeví jako účinná prevence vytvoření návyku. Není náhodou, že většinu závislých tvoří lidé v těžké sociální situaci. Ačkoli má závislost více tváří než mýtická Hydra, věřím, že všichni závislí mají něco společného: obrovskou a nesnesitelnou osamělost, podobnou, jakou asi cítili potkani izolovaní v malých klecích. V prvé řadě je tedy při řešení celospolečenského problému závislosti potřeba soustředit se na zlepšení životních podmínek a zmírnění civilizační osamělosti a prázdnoty.

Pokud se začne řešit tento problém, začne mizet i problém závislosti. Žádná represe, žádné soudy za „šíření toxikomanie“ totiž k řešení nijak nepřispívají.

Martin Helcman

Slovenský farmaceut, který vystudoval a pracuje v Brně. V roce 2020 obhájil rigorózní práci na téma obsahových látek v konopí. Pracuje jako lékárník a pedagog, který se vždy rád podělí o své bohaté vědomosti.