Jaro se nezadržitelně blíží a s ním i začátek pěstitelské sezóny. V posledních letech se spousta zahrádkářů uchyluje k samonakvétacím odrůdám konopí, lidově řečeno automatům nebo také samonakvétačkám. Jaké má pěstování těchto rostlin kvetoucích nezávisle na délce dne výhody a na co se připravit?
Počasí u nás bývá nevyzpytatelné a pěstební sezóna poměrně krátká. U konopí se pak stává, že rostliny nestihnou dozrát. Člověk je často nucen sklidit dříve, aby předešel zničení úrody plísněmi nebo mrazem.
Život pěstitele venkovního konopí zkrátka není procházka růžovým sadem. Řadě překážek na cestě ke kvalitní úrodě můžeme předejít, když vysadíme odrůdy, které jsou samonakvétací (z anglického autoflowering).
Automatické nakvétání
Zkušení zahradníci vědí, že běžné rostliny konopí jsou krátkodenní. To znamená, že signálem ke kvetení je pro ně postupné zkracování dne. Klasické konopí vysazené na našem území začíná kvést teprve v polovině srpna, kdy se délka dne přiblíží dvanácti hodinám.
Oproti tomu samonakvétací odrůdy, jak ostatně jejich název napovídá, kvetou samy od sebe – nezávisle na délce dne. Kvetení u nich začíná samovolně zhruba po třech až pěti týdnech od vyklíčení semene. Vývoj a dozrávání květů pak trvá stejně dlouho jako u běžných odrůd – kolem osmi týdnů.
Kvalitní půdní mix poskytne rostlinám dostatek živin na první tři až čtyři týdny růstu.
Celý životní cyklus samonakvétacích rostlin pěstovaných venku trvá zhruba tři měsíce a nezáleží na tom, v které části sezóny je vysadíme. Zatímco u klasických odrůd jsme vždy omezeni jedinou sklizní do roka, šikovný pěstitel samonakvétaček stihne snadno i dvě úrody za sezónu.
Případně je možné vysazovat je kontinuálně a těšit se z čerstvé sklizně třeba každý týden. Výhodou takového pěstování je i to, že během jediné outdoorové sezóny získáte obrovské množství zahradnických zkušeností.
Historie samonakvétacích odrůd
Jak už to v historii konopí bývá, vznik těchto specifických kultivarů je částečně dílem přírody a zčásti přičiněním člověka.
Předky dnešních samonakvétacích variet jsou plané rostliny konopí pocházející ze sibiřské tundry. Ty se musely v minulosti adaptovat na neobvyklé přírodní podmínky panující v této odlehlé oblasti. Některé dny zde slunce téměř nezapadá za obzor, takže v těchto končinách přežily jen takové rostliny, které vykvetly nezávisle na délce dne, aby předaly své geny dalším generacím.
Jako první pojmenoval tento druh konopí ruský botanik D. E. Janiševskij v roce 1924. Dal mu přídomek ruderalis. Název je odvozen od latinského slova rūdus znamenajícího suť, štěrk či hroudu. V botanické latině se označení ruderalis používá pro pojmenování rostlinných druhů, které dokážou kolonizovat i narušenou či neúrodnou půdu.
Po dlouhá tisíciletí byly tyto plané rostliny konopí bez valného medicinálního využití vesměs ignorovány. Teprve v sedmdesátých letech 20. století se jich ujali novodobí šlechtitelé a nakřížili sibiřské druhy s moderními odrůdami. První moderní samonakvétačky však pěstitele konopí příliš nezaujaly. Rostliny měly mizivý výnos a nebyly chutné ani potentní. Změna přišla kolem roku 2003, kdy se samonakvétací genetika dostala do rukou kanadskému šlechtiteli známému pod přezdívkou The Joint Doctor. Jeho Lowryder se stal první komerčně úspěšnou samonakvétací varietou, která odstartovala obrovský boom automatů.
Díky následnému překotnému vývoji se dnes můžeme těšit z širokého sortimentu samonakvétacích variet, přičemž neustále přibývá i těch s obsahem THC do jednoho procenta.
Jak se pěstují
Oproti klasickým odrůdám má kultivace samonakvétaček určitá specifika. Jejich největší výhoda je pro pěstitele zároveň i tou největší překážkou. Krátké vegetační období znamená, že při pěstování samonakvétacích rostlin není prostor na chyby nebo prodlevy.
Zatímco kultivary závislé na fotoperiodě se mohou těšit ze slunečných dnů několik dlouhých měsíců, samonakvétačky mají jen několik málo týdnů na to, aby dostatečně vyrostly a zmohutněly. Pokud se jim to z jakéhokoli důvodu nepodaří, například vlivem špatného počasí nebo chybou zahradníka, nikdy pořádně nevyrostou. Proto je hlavním úkolem v prvních týdnech života rostliny učinit vše pro to, aby se sazenice měly jako v bavlnce.
Samonakvétačky potřebují dostatek prostoru na kořeny, takže květináče by měly být co nejobjemnější.
Důležité je pečlivě zvolit pěstební stanoviště a tomu odpovídající metodu kultivace. Budeme semena vysévat rovnou do záhonu, nebo je nejdříve předpěstujeme v květináči? Máme k dispozici skleník či fóliovník, nebo pěstujeme na balkóně, kde je omezený prostor? Při přípravách na jaro musíme brát v potaz všechny tyto faktory.
Nejdůležitějším rozhodnutím je však to, jestli se chystáme v průběhu outdoorové sezóny sklízet opakovaně, nebo pouze jednou. V případě, že vsadíme vše na jednu kartu a vysadíme všechny samonakvétačky najednou, vyplatí se počkat na ty nejdelší a nejslunečnější dny v roce. Klíčení semen tak můžeme odložit klidně na začátek června, neboť i tak budou mít rostliny dostatek času dozrát.
Klíčení
Semena samonakvétacích odrůd klíčíme úplně stejným způsobem, jak jsme zvyklí u klasických variet. Jedinou výjimkou je to, že se nesmíme příliš unáhlit, co se týče počasí venku. Sazenice samonakvétaček je totiž nutné přesunout na finální stanoviště co nejdříve. Kdybychom je například nechali delší dobu na parapetu okna s nedostatkem světla, ztrácely by rostliny drahocenné dny růstu a skončily by notně zakrslé. Dáme-li je ven v době, kdy ještě není dostatečné teplo, hodně prší a málo svítí slunce, stane se to samé – rostliny promrhají nejdůležitější vegetační období a pořádně nevyrostou.
Zdroj: unsplash.com
Semínka můžeme nechat vyklíčit venku přímo v půdě na záhoně nebo ve velkém květináči. To je výhodné především tehdy, pěstujeme-li ve skleníku nebo fóliovníku, kde jsou mladé rostlinky chráněny před chladem – a díky květináči někdy i před plži.
Semena samonakvétacích odrůd můžeme také klíčit nejprve uvnitř, a to pomocí některé z obvyklých metod. Například je můžeme vhodit do malé skleničky naplněné převařenou a odstátou vodou, kterou postavíme na tmavé a teplé místo. Do tří dnů by měla semínka puknout, odhalit klíček a my je budeme moci zasadit do substrátu. Opět musíme pamatovat na to, že vícenásobné přesazování z jednoho květináče do druhého samonakvétačkám nesvědčí. Naklíčená semena proto ideálně vysejeme rovnou do většího květináče nebo na záhon – panuje-li venku již dostatečně přívětivé počasí.
Květináč vs. půda
Je lepší samonakvétačky pěstovat v květináčích, nebo přímo v zemi? Někdy není na výběr, protože nemáme k dispozici vhodné místo, kde by se dala zřídit malá konopná zahrádka. V takovém případě můžeme automaty vysadit do květináčů. V případě potřeby lze rostliny v pěstebních nádobách přesouvat za sluncem nebo schovat před deštěm či větrem nebo zbytečně zvídavými sousedy.
Přesazování samonakvétačkám nesvědčí.
Samonakvétačky potřebují dostatek prostoru na kořeny a květináče by tak měly být co nejobjemnější. Pokud chceme vypěstovat co největší rostlinu, budeme potřebovat přinejmenším 20 litrů substrátu. Samozřejmě můžeme samonakvétací konopí pěstovat i v menších nádobách, ale pak budou zákonitě o něco drobnější.
Výhodou pěstování v zemi je to, že rostliny mají na dosah kořenů vše, co by mohly potřebovat. S dostatkem světla, vody a živin tak mohou růst ničím neomezeny a dosáhnout obdivuhodných rozměrů.
Půda a výživa v prvních týdnech
Samonakvétačky potřebují v prvních týdnech života dostatek živin v optimálním poměru. Především pak dusík, který podpoří jejich bujný růst. Na druhou stranu jsou tyto odrůdy potomky nesmírně odolného rumištního konopí, které nepotřebuje přespříliš živin. Musíme proto být opatrní, abychom rostliny nepřehnojili, protože bychom tím omezili jejich růst a zůstaly by již navždy zakrslé.
Na záhonech, kde je úrodná a mírně kyselá půda, se nemusíme o výživu rostlin prakticky vůbec starat. Je-li substrát na stanovišti vyčerpaný nebo zničený předchozím používáním hnojiv s obsahem minerálních solí, je vhodné několik týdnů před výsadbou promíchat vrchní vrstvu půdy s vermikompostem nebo kvalitním kompostem. Půdu tím doplníme o organickou hmotu a užitečné mikroorganismy, které vylepší její kvalitu. Alternativou je smíchat půdu na stanovišti s kvalitním zahradnickým substrátem z obchodu.
Zdroj: unsplash.com
Při pěstování v květináčích si můžeme vybrat z široké nabídky různých předpřipravených substrátů – nebo si namíchat vlastní. Pamatujme na to, že směs by měla být dostatečně vzdušná a neměla by obsahovat nadměrné množství hnojiv. Kvalitní půdní mix poskytne rostlinám dostatek živin na první tři až čtyři týdny růstu. Teprve po uplynutí této doby bychom měli zvážit použití hnojiv. Samozřejmě záleží i na velikosti pěstební nádoby a konkrétní odrůdě.
Předpěstování sazenic uvnitř
Přestože při výsadbě běžných fotoperiodických odrůd často není kam spěchat, mnoho lidí nechává své sazenice dlouhé týdny za oknem, kde v lepším případě příliš nevyrostou. V horším se hodně vytáhnou ve snaze získat více světla. To si u samonakvétaček dovolit nemůžeme, protože bychom jim pokazili krátké, leč nesmírně důležité období růstu, a zakrněly by.
Někteří zkušenější pěstitelé proto využívají na předpěstování venkovních automatů speciální světla na indoorové pěstování. Chtějí dát svým rostlinkám co nejlepší možný start do života, aby mohly po přesunutí na venkovní stanoviště pokračovat v bujném růstu.
K předpěstování sazenic není zapotřebí žádná složitá technologie. Postačí fluorescenční výbojka nebo modernější LED světlo s výkonem do několika desítek wattů. Musí však mít správné světelné spektrum vhodné pro mladé rostliny. Optimální je pěstební světlo s teplotou vyzařování okolo 5 000 až 6 500 stupňů Kelvina. Pod tímto barevným spektrem produkují rostliny nejvíce listů.
Světlo zavěsíme zhruba 10 až 20 centimetrů nad naklíčená semínka a pomalu jej zvedáme, jak sazenice rostou. Výška zavěšení záleží na typu světla, jeho výkonu a množství tepelného záření, které vydává.
Rostlinám se daří, na co se připravit?
Pokud vše probíhá podle plánu, samonakvétací rostliny se budou během prvního měsíce rychle pnout do výšky. S objevením prvních květů se jejich růst během krátké doby zastaví a veškerá energie se soustředí do produkce květenství.
Samonakvétačky nikdy nezastřiháváme. Většina z nich není zas tak vysoká a zastřihnuté rostliny by neurodily tolik květů. Někteří pěstitelé ohýbají u samonakvétaček hlavní větev směrem dolů, aby boční větve více narostly. Je to užitečná technika, ale vyžaduje znalost konkrétní odrůdy a jistou praxi. Ohýbání se zpravidla provádí týden před objevením prvních květů.
V prvních týdnech musíme dělat vše pro to, aby rostlinám nic nechybělo. Výhodou samonakvétaček je však to, že i když se napoprvé nezadaří, většinou máme ještě čas na další pokus. V některých letech se i u nás dají sklízet poslední venkovní rostliny ještě v půlce listopadu.
