Příprava správné zálivky nespočívá pouze ve smíchání vody a hnojiva podle pokynů na etiketě. Za přípravou plnohodnotné stravy pro naše rostlinky se skrývá o něco víc, než by se na první pohled zdálo.
Rostliny mají schopnost vytvářet si vlastní potravu z jim dostupných anorganických zdrojů. Za pomoci energie získané ze světla přeměňují oxid uhličitý a minerální ionty na složitější organické sloučeniny.
Oxid uhličitý rostliny vstřebávají listy za pomoci průduchů zvaných stomata, kterými se zároveň vypařuje přebytečná voda z rostliny. Odpařenou vodu doplňují rostliny ze substrátu prostřednictvím kořenů.
Neustálý koloběh vody
Proces vypařování se nazývá transpirace a je nepostradatelný pro pohyb vody v rostlinách. Množství odpařené a přijaté vody závisí na mnoha faktorech a rostliny jsou pomocí různých rafinovaných mechanismů schopné do určité míry množství vstřebávané vody regulovat.
Hlavními vnějšími faktory ovlivňujícími transpiraci jsou teplota, vlhkost a pohyb vzduchu v okolí rostliny a také intenzita světelného záření. Na druhé straně se nachází přísun vody, kterou suchozemské druhy rostlin čerpají kořeny ze substrátu. Voda v substrátu neobsahuje pouze molekuly vodíku a kyslíku, ale i mnoho iontů minerálních látek. Právě ony slouží rostlinám jako zdroj živin.
Čím více je ve vodě anorganických látek, tím větší bude vodivost roztoku.
Díky rozdílné koncentraci minerálních látek ve vodě uvnitř rostliny a v zálivce v okolí kořenů může dojít k jevu známému jako osmóza. Osmóza je typ pasivního transportu, při němž rozpouštědlo, v našem případě voda, prostupuje přes polopropustnou membránu z prostoru s méně koncentrovaným roztokem do prostředí s více koncentrovaným roztokem.
Díky souběžnému působení všech těchto faktorů a sil je v rostlině zachován neustálý koloběh vody a s ní i přísun živin. Obsah vody v rostlinách se pohybuje v rozmezí 60 až 90 procent celkové váhy, a pokud nasycenost tkání rostliny klesne pod 50 procent, dojde k jejímu úhynu.
Při zalévání můžeme do vody přidávat specializovaná hnojiva, která mohou pozitivně ovlivnit zdraví rostlin a kvalitu získané úrody. Při přípravě zálivky dbáme na několik pravidel, abychom nenarušili rovnováhu komplexního systému, popsaného v předchozích řádcích.
Živá voda
Než se rozhodneme pro nějakou metodu pěstování, vyplatí se zjistit, jaký zdroj vody máme k dispozici. Obecně vzato neošetřená voda z přírodních zdrojů, jako jsou studny a jezera, či voda dešťová je vhodná pro pěstování v zemině a dalších organických substrátech. Mikroorganismy přítomné ve vodě přispívají k pestrému mikrobiálnímu životu v půdě a zlepšují příjem živin kořeny.
pH metr. Zdroj: Wikimedia commons
Naopak pěstební systémy, které jako substrát využívají například minerální vlnu, perlit nebo keramzit, tedy materiály čistě anorganického původu bez obsahu jakýchkoli živin, jsou velmi citlivé na přítomnost „nevyžádaných“ mikroorganismů v zálivce. Pro tyto způsoby pěstování je lepší přírodní vodu očistit pomocí speciálních filtrů nebo zvolit vodu z kohoutku.
Tvrdost vody a EC
Kromě organických (živých) příměsí může voda obsahovat i anorganické látky, nejčastěji různé kladně nabité ionty těchto látek. Ty mohou být v malém množství pro rostliny prospěšné, zejména jde-li o ionty vápníku (Ca2+) a hořčíku (Mg2+), které jsou nezbytné pro správnou výživu rostlin.
Naopak volné ionty jiných látek, jako například chloru (Cl+) či sodíku (Na+), mají na rostliny negativní vliv. Nikoho by jistě nenapadlo zalévat rostliny mořskou vodou, která obsahuje velmi vysoké množství iontů chloru a sodíku ve formě soli. Zvýšené množství vápníku a hořčíku najdeme ve vodách z podzemních zdrojů a tyto minerály se přidávají i do vody z kohoutku.
Zjistit přesně všechny příměsi ve vodě vyžaduje laboratorní analýzu, ale i v domácích podmínkách si můžeme vypomoci přístrojem zvaným EC metr, jenž měří elektrickou vodivost (electric conductivity, EC) vody či živného roztoku. Čím více je ve vodě anorganických látek, tím větší bude vodivost roztoku.
Měření pH provádíme pokaždé, když do zálivky přidáváme hnojiva, protože ta mohou drasticky ovlivnit výslednou kyselost směsi.
Destilovaná voda, která je filtrací zbavená veškerých příměsí, bude mít EC v hodnotě nula milisiemensů (zkratka mS). Nulový obsah iontů má i dešťovka. Voda z vodovodu, studny nebo jiného přírodního zdroje může mít různé spektrum EC.
Pěstitelé často chybně označují vodu s vysokým EC za tvrdou a tu s nízkým za měkkou. Tvrdost vody popisuje množství rozpuštěných iontů vápníku a hořčíku, ale nezohledňuje další příměsi, které mají vliv na zvýšení EC. Samotná přítomnost přiměřeného množství vápníku a hořčíku přitom rostlinám prospívá a pěstitelé je dokonce někdy přidávají do zálivky.
Naměříme-li u našeho zdroje vody hodnoty EC 0,5 mS a vyšší, použijeme specializovaná hnojiva na tvrdou vodu nebo zvážíme pořízení filtru na reverzní osmózu, který zbaví vodu veškerých příměsí. Pokud je hodnota EC naší vody vyšší než 1 mS, je úprava vody nutná. Pamatujme ale, že poté musíme do takto upravené vody opět přidat hořčík i vápník nebo použít řadu hnojiv určených pro použití s destilovanou vodou.
Míchání zálivky a pH
Kyselost tekutin je běžně popisována hodnotami pH s tím, že číslo 7 popisuje neutrální stav. Pro správnou funkci kořenů rostlin je nejvhodnější mírně kyselé prostředí s pH 5,5 až 6,5. Přesně to závisí na zvoleném pěstebním médiu a způsobu zavlažování. K měření pH lze použít lakmusové papírky nebo elektronický měřák.
Jak zalévat. Ilustrace: Lazybastard.cz
Měření provádíme pokaždé, když do zálivky přidáváme hnojiva, protože ta mohou často drasticky ovlivnit výslednou kyselost směsi. Není dobré míchat hnojiva a aditiva od různých výrobců. Mohou se na první pohled jevit podobná složením i dávkováním, ale receptury se liší a naše zálivka by mohla rostlinkám spíš ublížit než pomoci.
Před měřením vždy necháme zálivku několik desítek minut odležet, aby se hodnoty pH ustálily, a až poté případně upravujeme kyselost roztoku. V oběhových systémech, kde je nevyužitá zálivka vedena zpět do zavlažovací nádrže, je kontrola a údržba pH zásadní pro úspěch celé pěstební operace.
Jak často a čím zalévat
Frekvence a množství dodávané zálivky se liší podle zvoleného pěstebního systému, ale několik pravidel platí obecně.
Mladé rostlinky a klony potřebují dostatečně vlhký substrát pro správný vývoj kořenového systému, ale ne přelitý. Sazeničky zároveň nejsou schopny přijímat příliš koncentrovanou zálivku. Volíme proto častější zavlažování menším množstvím vody s žádným nebo jen mírným množstvím hnojiv určených pro první fázi růstu.
Jak rostliny postupně mohutní, jsou schopny listy odpařit větší množství vody, a tedy i vstřebat více vody kořeny. Zvyšuje se i jejich náročnost na množství živin a zálivka už může obsahovat větší podíl hnojiv. V květové fázi rostliny potřebují jiné složení výživy, a proto je vhodné vybírat hnojiva značek, která rozlišují mezi recepturou na růst či květ. Jak rostlina postupně dozrává a přirozeně ztrácí listy, snižuje se i její schopnost transpirace a potřebuje menší množství tekutin.
Mnoho pěstitelů také nedá dopustit na techniku známou jako „flushing“. Při ní v posledních několika dnech či týdnech zalévají rostliny pouze čistou vodou. Cílem je z nich „vypláchnout“ přebytečné minerály a zlepšit chuť vypěstovaného produktu. O to, zda je tato metoda opravdu účinná, se mezi pěstiteli vedou dlouholeté spory.
Text: Filip Ostrowski
